Jedeme si pro Adama

S manželkou rozjímáme nad událostmi posledních tří dnů v podkrovním pokoji jednoho severočeského kojeneckého ústavu. Jsme zde ubytovaní jen na jednu noc. Možná tu nejdůležitější v našem společném životě.

Že nemůžeme mít vlastní děti, jsme se od lékařů dozvěděli již poměrně dávno. Bylo nám ale spolu ve dvou moc dobře. Občasné večerní splíny jsme si vyříkali a více se věnovali práci, muzice a výletování než výčitkám. Neustále v nás bojovala touha po rodině s ostychem hrát si na pánaboha a jít odhodlaně a za každou cenu za cílem mít vlastní dítě. Děsila nás ta pesimistická čekárna centra reprodukční medicíny. Seděli jsme v ní jen jednou a po jednoznačném a podezřele rychlém úsudku lékaře, že naší jedinou možností je umělé oplodnění, jsme se tam už neukázali. Vylekala nás ta „jednoduchost“ řešení našeho problému.

Téměř tři roky uplynuly od chvíle, kdy jsme si podali žádost o osvojení dítěte, která roztočila kolo zdravotních vyšetření, návštěv sociálních pracovnic a psychologických testů. Příslušné úřady o nás od té doby vědí vše. Počet dioptrií, výši platu, vzdělání, podrobnosti o dědečkově rakovině, náboženské vyznání.

Po dlouhém čekání nabraly události spád v pondělí tohoto týdne. V devět hodin ráno mi zazvonil mobil. Volala sociální pracovnice z krajského úřadu: „Pane Kouba, máme pro vás dítko,“ zazněla „bez varování“ úvodní věta ve sluchátku.…