Uprostřed školního roku a v plné přípravě na maturitu si beru týden dovolené. Když se mě kamarádka ze třídy ptá, kam odjíždím, odpovídám jednoduše: "Na den otevřených dveří univerzity v Cardiffu.“ A raději dodávám: "To je ve Walesu.“
Den začíná hektickým odjezdem na letiště. Praha je jako vždy jedno velké parkoviště. Když se 15 kilometrů před Ruzyní dozvídáme, že check-in zavazadel končí za pět minut, nezbývá než vybočit z řady stojících aut a urychlit si cestu jízdou v odstavném pruhu. Za doprovodu klaksonů, hlasitých komentářů a nepěkných gest se dostáváme na terminál 2. Za spěchu projíždíme závoru bez zastavení či vyzvednutí parkovacího lístku (ještěže mají závory čip na pohyb, jinak by naše auto bylo na dva kusy). Aj, Wizz Air létá z jedničky. Rychlý běh vše spraví.
Dvouhodinový let proběhne bez problémů, ale i přesto bych propříště poradila stevardům, ať si zjistí destinaci letu dříve, než ji budou oznamovat cestujícím. Londýnem naše cesta ovšem nekončí. V Lutonu nasedáme na autobus, který nás dopraví na vlak, vlakem se dostáváme na londýnské metro. Metrem je to několik stanic na další vlakové nádraží, kde nasedáme na rychlík Londýn-Cardiff.
Zavazadla pohodíme v hostelu a rovnou se vrhneme do víru hlavního města Walesu. To, že jsou obyvatelé Walesu na svou zem velmi pyšní, je zřetelné na každém kroku. Marně přemýšlíme, zda tu může existovat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
