Přemluv Paroubka

Každý, kdo si myslí, že české předvolební kampaně nejsou zrovna extra inspirativní podívaná, a je proto lepší se jim vyhnout, dostává v posledních dnech zajímavou lekci. Internet v kombinaci s osobním nasazením dělá divy minimálně v tom směru, že bere politikům jejich monopol na to, jak má předvolební kampaň vypadat. To je docela osvěžující pocit ve chvíli, kdy se na nás ze všech stran hrnou ohlupující slogany a sdělení, o čem tyto volby jsou, přesněji řečeno, o čem je politici chtějí mít.

Vajíčka a bába
Na Facebooku organizovaná vajíčková kanonáda, kterou vloni před volbami do Evropského parlamentu schytal Jiří Paroubek a jeho suita, či videoklip dvojice Mádl-Issová, zveřejněný minulý týden, mají něco společného. Je to jistý druh vzpoury proti představám politiků a jejich týmů, jak má vypadat předvolební kampaň. Přitom pořád máme důvod se domnívat, že jde o vzpouru v mezích přijatelnosti.

Házet cokoli na politiky sice zavání útokem na systém, ovšem nikoli za situace, kdy jde o jasně formulovaný protest srozumitelně zformované skupiny lidí, kteří vědí, že každý happening musí v pravou chvíli přestat. To se také s vajíčky stalo.

Podobně klip nazvaný Přemluv bábu vyzývající k přesvědčení prarodičů, aby nevolili levici. Kritici jej vidí jako arogantní útok na důstojnost starých lidí. Navíc útok nebezpečný. To je však značně přehnané. Pokud odborářský vůdce Dušek zneuctívá a zesměšňuje homosexuály, máme důvod to vnímat jako útok na diskriminovanou menšinu, takže jako něco nepřijatelného. Staré lidi ale v Česku nikdo neperzekvoval, ani se k tomu zjevně nechystá. V české společnosti ani neprobíhá drsné účtování s minulostí ve stylu Německa konce 60. let s otázkami typu - Babi, co jsi dělala za Hitlera? Soužití generací v Česku je docela příkladné, takže zdravě naléhavá a přitom zjevně ironická (dokonce sebeironická) agitace dvou mladých herců zcela jistě žádnou mezigenerační averzi nezpůsobí, naopak může vyprovokovat jejich vrstevníky k účasti ve volbách.

Náš mítink
Vajíčka i "bába“ připomínají, že mladí Češi mají svá média jako Facebook, kde se komunikuje jinak - mnohem bezprostředněji, neformálněji, kritičtěji. Není jednoduché vysloužit si tu respekt a čekat ho automaticky nemohou ani politické mechanismy a zvyklosti, na nichž tento stát stojí. Přitom věci jako nedávná snaha zakázat středoškolskou hru na volby přesvědčují účastníky těchto fór, že se mají i v politické debatě a v politickém organizování zařídit podle svého. To se týká i předvolební kampaně, jejíž podobu některé politické strany nutí společnosti s představou, že ji musí bezezbytku akceptovat.

Vidět je to třeba na organizování mítinků. Bůh ví, proč se v Česku vžila představa, že na stranická shromáždění smějí chodit jen lidi, kteří danou stranu podporují. Ostatním hrozí represe. Teď jsme to viděli na mítinku ČSSD v Pardubicích, kde lidi s nesouhlasnými nápisy v rukou perlustrovala policie. Co to je ale za pojetí práva, kde člověk nesmí nenásilně vyjádřit svůj názor? K čemu policie sbírá jména takových lidí? Co s nimi pak dělá? Pokud chce předseda ČSSD Jiří Paroubek agitovat "nerušeně“, může si pozvat své příznivce na uzavřenou akci. Ulice je však prostor, kde se vyjadřují názory svobodně. Navíc to postrádá logiku: mítink na ulici se dělá proto, abych lidi přesvědčil, a při tom přesvědčování se musí počítat i s nesouhlasnými reakcemi.

Bylo by však chyba si myslet, že toto pojetí politické kampaně sem zanesl Jiří Paroubek. Už v roce 2002 zatkla policie Nizozemce a pražského rezidenta Otakara van Gemunda za to, že na mítinku ODS v centru Prahy roztáhl nesouhlasný transparent. Není známo, že by se od toho občanští demokraté distancovali, jejich dnešní řeči o svobodě projevu a respektu vůči kritice tedy platí, jen pokud se to týká mítinků konkurenční strany.

Pozor, chřipka
Snahu partají vnutit voličům vlastní pravidla kampaně lze vidět i jinde. I v prestižní televizní předvolební debatě najednou nejde o argumenty a diskusi, ale o to, zabrat co největší část sedaček v hledišti, mávat do kamery a na povel pískat či tleskat.

Pokud Václav Havel znovu kritizuje velké strany, pak je to možné vnímat i skrze jejich chování před volbami. Ty nejméně hezké aspekty české předvolební agitace se totiž v posledních deseti letech odehrávaly v režii dvou velkých stran, které se pohybují v jakési sinusoidě: za Klause to byla ODS, kdo nestrpěl kritiku, vyhrocoval atmosféru mobilizacemi, ze sociální demokracie dělal rudé čerty a vedl nacionalistickou kampaň.

Dnes štafetu převzala ČSSD. A protože jsme časově i fantazijně dál, metody se stupňují. Ještě nikdy se v předvolební kampani nelhalo tak zřetelně, jak teď předvádí sociální demokracie se svými billboardy - Nevolíš, zaplatíš. Na nich ČSSD varuje voliče, že vláda ODS bude znamenat vysoké poplatky u lékaře (třeba za léčení chřipky prý přes tři tisíce korun). Nic takového ale ODS nechce nebo minimálně o tom nemluví. Sociální demokracie se pouze chytla nápadu konzervativců z TOP 09, kteří řešili, že by si měl každý běžné úkony u doktora platit rovnou.

Přitom cena zdravotnictví, procenta odváděných peněz z našich platů, míra spoluúčasti a šetření na drahé, stále sofistikovanější operace - to všechno je na debatu do kampaně. Místo toho se však na voliče opět valí strach, jen v jiném kabátě: Klausův nacionalismus vystřídala sociální demagogie a lži.

Jsou na to vajíčka nebo klip Přemluv bábu adekvátní odpovědí? To je otázka. V každém případě bychom si však neměli stěžovat na jedno (vrhače vajíček a aroganci Issové, Mádla, jejich příznivců), a ignorovat silové, demagogické pojetí celé kampaně, v níž místo argumentů vítězí velikost plochy, kterou polepíme billboardy.