Váš let byl zrušen

Do Spojených států jsem přiletěl na pouhý týden uprostřed pražského semestru. Na programu byla konference, pár pracovních schůzek a nákup knížek. Vše se dařilo podle plánu, až do dne odletu. Výbuch sopky na Islandu prý omezil leteckou dopravu do Evropy a možná se jeden nebo dva dny nebude létat vůbec.

V McDonald’s u dálnice kontroluji na laptopu situaci: řada letů byla zrušena, ale můj let kupodivu ne. Jen bude mít zpoždění. Stejnou příznivou zprávu nacházím o pár hodin později ještě i na monitoru na letišti v Newarku. Po dalších dvou hodinách se však ukazuje, že i má trasa byla uzavřena. Spadla klec, naděje na rychlou cestu domů se vypařila. Začíná zařizování provizoria na další dny. Čekám, že odletím zítra nebo nejpozději pozítří. Když ale vystojím první frontu, dozvím se, že mi mohou nabídnout let až za šest dní. Nespokojen s tímto výsledkem stavím se do druhé fronty, kde čekám další hodinu. Lidé kolem začínají projevovat nervozitu, fronta postupuje velmi pomalu. Napětí stoupne, když sebevědomý starší muž jde bez čekání přímo k přepážce. "Pane, zde se stojí fronta,“ volá na něj Brit za mnou. Muž přichází k nám a s vážnou tváří vysvětluje: "Nebudete mi to věřit, ale umírám. Mám vnitřní krvácení.“ Nikdo mu to nevěří, ale nikdo se s ním také nehádá. Každý chce hlavně co nejdříve vědět, kdy poletí on sám. Druhá hodina ve frontě mi přináší rezervaci o den dříve, za pět dní. A umístění na čekací listinu letu za čtyři dny. Třeba se situace změní k lepšímu, říkají mi, vždy se může uvolnit místo na dřívějším letu. Volejte každý den rezervační službu naší letecké společnosti. Děkuji a ještě netuším, že to jsou jen prázdné řeči. Všechny mé pokusy dovolat se na rezervační linku skončí v dalších dnech u hlasového automatu a sdělení: Jste v pořadí, čekejte. Na internetu aerolinky nabízejí jen tuto útěchu: všechny lety do Evropy jsou zrušeny, ale situaci nepřetržitě sledujeme.

Beru své stále těžší kufry a přemisťuji se do terminálu, od kterého minibusy rozvážejí cestující do okolních hotelů. Vše začíná být nebezpečně plné. Hotel, do kterého jsem zavolal, nemá volné pokoje, ale slíbili mi, že mne odvezou do dalšího. Dlouhé čekání na minibus, ve kterém se mačkám se čtyřčlennou dánskou rodinou, starší dámou z Jihoafrické republiky a několika dalšími lidmi. Pak znova dlouhé čekání v hale hotelu a opět cesta minibusem do druhého hotelu. Ocitáme se v nepříliš vábné průmyslové oblasti mezi letištěm a městem New York. Hotel nevypadá nijak přívětivě, ale utěšuji se tím, že se třeba něco přihodí a hned druhý den už poletím. Stále ještě mi nedochází, že situace, kterou právě zažívám spolu s tisíci dalších cestujících, tu ještě nebyla.

V pokoji okamžitě pouštím televizi. Zprávy o mraku sopečného popela nad Evropou se sice objevují každou chvíli, ale o obnovení letů neříkají nic. Na CNN se Larry King ptá Pamely Andersonové, jestli je pravda, že se chce zasadit o zákaz mořských akvárií. Raději připojuji laptop k internetu a hledám nějaké povzbudivé zprávy tam. Také nic konkrétního. Vybavuji si, že nejbližší benzinová pumpa, kde se dá koupit něco k jídlu, byla na rohu našeho bloku. Cestou tam a zpátky si v hlavě promítám, co všechno budu muset vyřídit. Omluvit se ze všech porad a schůzek. Zrušit přednášku a domluvit se studenty termín náhradní výuky. Část diplomové práce, kterou jsem slíbil okomentovat, mám naštěstí vytištěnou s sebou. Mám v kufru také několik článků, které si tady přečtu ve větším klidu než v Praze. Co když však tady budu trčet i další týden? Udělat seminář přes Skype? Naštěstí wi-fi je dnes skoro všude. Ale co korektury hotového textu a porada fakulty?

Po cestě vzhůru k hotelu potkávám dánskou rodinku, která tady skončila také. Děti se tváří jakoby nic, ale otec je sinalý. Hotel se mu zdá mizerný a nebezpečný. Říkám si, že to mám proti němu o hodně jednodušší. Před spaním ještě otvírám knížečku osmdesátiletého amerického filozofa Harryho Frankfurta hezky pojmenovanou On bullshit. Hned první věta zní: "Jedním z nejvýraznějších rysů naší kultury je to, že se v ní hodně žvaní.“ Propojuji si toto tvrzení s tím, co mi dnes sdělila má letecká společnost, a o něco smířenější se svým osudem usínám.