Tři formy selhání

"Nemůžu jim nic vytýkat. Jsou to profesionálové, dělají svou práci dobře,“ říká na adresu herců Jihočeského divadla režisér Jan Jirků. Pak se ale na břehu Malše nedaleko staré divadelní budovy v Českých Budějovicích zamyslí, jako by chtěl ještě něco dodat. Je jeden z prvních teplých jarních dnů, slunce se opírá do pěší zóny, na korzu se co chvíli někdo zastaví a dychtivě nastaví obličej hřejivým paprskům.

Nálada maximálně kontrastuje s potemnělým sálem, kde před pár okamžiky skončila poslední generálka hry Vajgl, zasazená do ponuré atmosféry komunistické věznice. Děj představení podrobně popisuje přípravu zinscenovaného soudního procesu s údajnými organizátory povstání vězňů na Borech z roku 1950.

"

Nemůžu jim opravdu nic vytýkat. Ale měli by do toho dávat ještě něco víc než svůj profesionalismus. Kus srdce nebo duše. Je to závažné téma a dotýká se nás všech. Přinejmenším tím, jak jsme se s ním nevyrovnali,

“ povzdechne si po chvilce váhání mladý režisér a spoluautor scénáře, na jehož konci visí na divadelních šibenicích tři nevinní lidé a hlavní vykonavatel pekla na Borech, zestárlý vnitrácký podplukovník na penzi, už z naší současnosti s ironickým uspokojením vzpomíná na dobře odvedenou práci. V Budějovicích nastudovali unikátní představení z divadelně málo zpracované doby, navíc napsané podle spisů StB, výpovědí a vzpomínek přímých…