Chaos světa a ráj srdce

"Nikdo už není celý a úplný tam, kde je,“ odpovídá jedna z hlavních hrdinek knihy

Alhambra

, když se jí manžel zeptá, kdy byla naposledy duchem i tělem alespoň jeden den na jednom místě. Ty věty tvoří rukověť románu prozaičky

Terezy Brdečkové

, v němž vypráví příběh tří generací umělecké rodiny Kočků napříč dvacátým stoletím. S každým z hrdinů se setkáváme v okamžiku ztráty - od Julie odchází muž, její matka Eliška ztrácí paměť, její syn Prokop přišel o hudební cit a utekl z domu, otec Gabriel, autor kreslených filmů, zase nemůže v komunistickém režimu svobodně tvořit… Ale především každý z nich nějak ztrácí sama sebe a na mapě jejich života tak přibývá slepých míst. Symbolicky to vyvstává v jednoduché větě, kterou návštěvníci biografu Alhambra, kde Julie promítá nezávislé filmy, tradičně a ve vtipu vykřikují do tmy: "To nejsem já.“

Alhambra není jen názvem kina, samozřejmě se tu odkazuje i na maurský palác s magickými zahradami. V pojetí Terezy Brdečkové se ale i ten stává spíš "symbolem touhy po dobrodružství, po symbolickém ztraceném ráji, po tajemství, které nám vždycky znovu uniká“. Každý z příběhů členů rodiny Kočků je tak hledáním a znovuobjevováním vlastního nitra, kterému se vzdálili natolik, že nemohou najít cestu zpátky. Každý z nich utíká ze své přítomnosti, před vlastním strachem a odpovědností do vzpomínek nebo do fantazie. Jenže většinou to bývá tak, že se "utíká odněkud, ale jen výjimečně někam“. A tak se autorka s jejich osudy loučí podobně, jako do nich vstoupila - opouští je zraněné, v osamění, uprostřed cesty.

Spíš než ucelený příběh tak Alhambra připomíná fragmenty nedokončeného románu. Brdečková životy postav oddělené do čtyř samostatných románových obrazů nijak epicky nerozvíjí, jen je schematicky načrtává. Rozehrává tu ostatně tolik motivů a postav najednou a na tak rozlehlé časové ose, že tomu ani nemůže být jinak. Kniha tak občas působí dojmem rozdrobenosti a nehotovosti. Podobně jako hlavní postavy postrádají v životě pevnější pouto, tak i autorka prozrazuje jen málo z motivů jejich chování, neodhaluje nijak podrobně archeologické vrstvy jejich vnitřního konfliktu, ale uvrhává čtenáře rovnou do jeho středu. Ale možná to tak má být, ostatně i sami hrdinové objevují svou prázdnotu a opuštěnost náhle, ale o to bolestněji. Co ovšem drží román pohromadě, je příjemná magická atmosféra a citlivě teskná poetika, která se neopírá o metafory, ale civilní popis. Ženské hrdinky tu rozmlouvají s mrtvými, podobně jako je tomu v románu Dům duchů latinskoamerické spisovatelky Isabel Allendeové, a kreslená postava krále Baltazara vymyšlená Gabrielem vstupuje do reálného života postav, jehož běh svými činy dokonce několikrát ovlivní.

Nakonec tak román Terezy Brdečkové nekončí deziluzí, ale apelem k pozastavení. Možná to není nijak objevné, ale málokteré téma je dnes tak aktuální. Alhambru stojí za to číst právě proto, že se jí daří pojmenovat rozbíhavost současného světa, ve kterém už člověk nepřemýšlí v řádu dní, ale minut. Už se nestačí zamýšlet ani nad sebou a vlastním životem, natož aby měl ještě dost sil vnímat bolest a samotu druhých. A když už ho něco přinutí, aby se zastavil a usebral duchem i tělem alespoň na jeden den na jednom místě, bývá už většinou pozdě.

TEREZA BRDEČKOVÁ: ALHAMBRA
Odeon, 240 stran