Cesta je způsob, jak poděkovat
Dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy připadá až na listopad, už za tři týdny ale začne první ze tří máchovských poutí, které vyvrcholí na konci června pěší výpravou z Mělníka na Sněžku. Organizuje je JIŘÍ ZEMÁNEK, profesí kunsthistorik a kurátor, který cele propadl kouzlu pěší chůze krajinou.
Co vás dnes přitahuje na putování a na Máchovi?
Mám rád chůzi krajinou, ale potřebuji jí procházet delší čas, jinak to není ono. Potřebuji se v krajině tak nějak omlít. Často jsem se vydával na poutě v těžkých chvílích svého života, šel jsem třeba dva tři dny, spal venku pod hvězdami, aniž bych věděl, kam půjdu. A najednou jsem si uvědomil, že to je zajímavý moment - nevíte, kde budete spát, nemáte nic zajištěného, nic není předem jisté. V takových chvílích se věci ukazují úplně jinak. K Máchovi jsem se blíž dostal, když jsem před pár lety o poutnictví a krajině připravoval výstavu v litoměřické galerii. Prošel jsem si cestu, kterou chodil z Prahy na Bezděz a Sněžku, pak jsme jí šli v kuse s deseti lidmi v rámci výstavy. Mácha byl náš největší chodec, několik jeho děl se odehrává na téhle trase. Pro mě je něco jako domorodý starší.
Jak to myslíte?
V téhle kultuře není moc starších, od kterých by se člověk mohl učit o vztahu člověka a krajiny, takže pokud vás tohle téma zajímá, narazíte na Máchu. A samozřejmě taky na Váchala. Mácha inspiruje svou odvahou, konfrontací s neznámem, se smrtí, s nejzazší konečností, v tom se podobá šamanům. Jeho doba byla samozřejmě jiná, lesy ještě hučely, naháněly hrůzu a Mácha často putoval sám. Tyhle prvotní pocity strachu, přijímání výzvy uprostřed ohromujícího světa hvězd a lesů jsou velice důležité. Naráz se vám vědomí otvírá a rozšiřuje. Sám mám podobné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu