Proč Tůma odchází

Zdeněk Tůma, korektní, disciplinovaný muž s tváří sfingy, sportovec, který na veřejnosti nedává zásadně najevo emoce, byl svým způsobem ideální muž ve vedení centrální banky. Vyjadřoval se suše a úsporně a neřekl slovo navíc. Z hlediska cílů měnové politiky to bylo správné: měna nemá ráda poryvy vášní a emocí.

Tůma nemá ve zvyku říkat něco jiného, než si myslí, a v jeho případě podle všeho platí ty důvody jeho „překvapivého“ rozhodnutí odejít z čela centrální banky, které sám uvedl v prohlášení a na tiskové konferenci. Asi si však můžeme dovolit zvenčí poněkud přehodit pořadí priorit, které guvernér ve svém prohlášení nastínil.

Bez otřesů
Guvernér nepopřel, že chce důkladně přemýšlet o své další kariéře, a to bychom si jaksi dovolili položit na misku vah jako nejdůležitější závaží. Zdeněk Tůma už několikrát projevil zájem z centrální banky předčasně odejít na nějaký prestižní post v cizině. Před dvěma lety se chtěl stát prezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), před několika měsíci byl rozhodnut přijmout post českého eurokomisaře a byl na tom s premiérem Janem Fischerem dokonce domluven.

Nejprestižnější místa v nadnárodních institucích nelze získat kdykoli, posty se uvolňují jednou za pár let a v případě institucí jako EBRD či Mezinárodní měnový fond se navíc uvolňují pro určité konstituence či regiony jednou za čas: teď může být šance, že za pět let ji může mít Korejec či Slovinec a další může přijít za deset let.

Tolik tedy k hlavním důvodům a nyní k těm dalším, které jsou pro analýzu pochopitelně o poznání zajímavější než kariérní motivy.

Zdá se, že Tůma má skutečně zájem poněkud rozhýbat jmenování bankovní rady ČNB. Měnová politika nemá ráda nejistotu, poryvy a přepjaté skoky. Různé termíny volby pro funkci guvernéra a ostatní členy rady jsou cestou k překrývaným mandátům. Ideální by samozřejmě bylo dosáhnout toho, aby se bankovní rada obměňovala po částech každé dva roky, třeba jako Senát. To je nám sice na hony vzdáleno, ale i malá změna může prospět. Obměna čtyř členů bankovní rady ze sedmi (včetně guvernéra) v roce 1996 vyvolala prý ve vedení centrální banky na dlouhou dobu nepříjemně dusnou atmosféru. Tím, že bude guvernér jmenován dříve (to však musí prezident Klaus teprve udělat), období napětí se zkrátí.

Dalším aspektem celé věci je (Tůma to označil za mediální interpretaci), že oba viceguvernéři Miroslav Singer a Mojmír Hampl mají jiný styl než Tůma a rádi vyjadřují v médiích své názory na euro či nadnárodní instituce, tedy na témata prezidentovi blízká a způsobem prezidentovi blízkým. Poté, co Tůma musel řešit s šéfy MMF Hamplovy kritické výroky v rozhovoru pro deník Der ??? Standard, rozhodl se možná předejít nebezpečí tři čtvrtě roku trvající eskalace jisté dychtivé mediální soutěživosti obou viceguvernérů, kterou asi nepovažuje pro serióznost instituce za vhodnou.

Pokud je Tůmovi jako potenciální nástupce bližší Miroslav Singer, může svojí rezignací Hamplovi cestu ke guvernérskému postu ztížit, protože Hampl je oslaben „miniskandálem“ kolem rozhovoru pro Der Standard. Klaus však může překvapit a jmenovat jako guvernéra třeba Jiřího Weigla, ekonoma, který mu dlouze slouží jako kancléř a věrný pobočník a možná by si už přál změnu.

Otevřeně, nebo orientálně?
Ve vztahu k euru je možné odcházejícího Tůmu označit za „neutrála“ či vlažného příznivce. Tůma je přesvědčen, že pro přijetí evropské měny je třeba splnit domácí fiskální úkoly, k čemuž mají politici daleko. Zároveň tvrdil, že nemůže být jeho úlohou nějak horečně propagovat euro, když je jeho zákonnou povinností posilovat či držet důvěru v českou měnu.

Předvolební načasování rezignace je podle všeho pouhou náhodou. Za normální situace by však „proevropská“ část politického spektra téma uchopila a upozornila na jednobarevnost Klausových nominací do vedení ČNB. Jenomže premiérské ambice budou Jiřímu Paroubkovi velet prezidenta – svého nového spojence – nekritizovat. Žádné velké „haló“ nelze čekat ani od „proevropské“ TOP 09.

Euroskeptici v centrální bance posílí (rada bude jednobarevná, rozdíly budou pouze ve vzdělanosti, schopnostech a kompetenci), leč to by se stalo tak jako tak. Nyní k tomu dojde v červnu místo v únoru.

Celá věc samozřejmě obnažuje skutečnost, že z ústavního pohledu je způsob jmenování vedení centrální banky chybný. Na rozdíl od jmenování soudců Ústavního soudu, kde hlas Senátu umožnil různorodější složení a větší emancipaci od názorů hlavy státu, ve volbě rady centrální banky neexistují žádné pojistky. ČNB je skutečně nezávislá na volebním cyklu a eskapádách vlád, partají či poslanců (to je dobře), není ovšem nezávislá na vypjatých ideologických názorech prezidenta.

I současné nepříliš vydařené ústavní a institucionální aranžmá je však možné pojmout liberálně, moderně a otevřeně (prezident oznámí kandidáty a poradce, s kterými konzultuje), nebo orientálně (prezident známý odměňováním za loajalitu k vlastním názorům mlčí, a pak teprve jmenuje).

Tolik nepraktický výlet do světa ideálů. Jisté je, že jakéhokoli nového guvernéra čeká mnohem dramatičtější a bouřlivější funkční období, než bylo klidné první desetiletí milénia. Ale o tom někdy příště.