Nemocní hrou

Když se František (20) ohlíží za posledními dvěma roky svého života, trápí ho sžíravý pocit, že je výjimečně nenormální člověk. Moc se mu nedařilo. Po prvním ročníku ho vyhodili z vysoké školy, rozešel se s partnerkou, přestal se vídat s přáteli a i svoje rodiče navštěvoval velmi zřídka. To však není ten hlavní důvod, proč si mladý muž o sobě myslí, že je vyšinutý.

Všechny životní neúspěchy ho totiž postihly proto, že většinu času v posledních dvou letech strávil u svého notebooku. A hrál počítačové hry. Ve fantazijních virtuálních světech buď jako vládce rytířů a kouzelných bytostí porážel síly zla, nebo znovu budoval civilizaci v postapokalyptickém světě budoucnosti rozvráceném jadernou válkou. Na živobytí si v reálném světě vydělával nenáročnou prací jako noční vrátný, což mu stačilo na skromný podnájem a minerálky, pomazánky a rohlíky, kterými se krmil při vysedávání u počítače. Sílu, jakou ho pohlcovaly virtuální světy, si přitom nikdy předtím nedovedl představit.

Jako vlastní smrt
Když jeho virtuální postava třeba těsně před koncem celé hry zahynula, prostě musel začít hrát celý několikahodinový příběh znovu. „Cítil jsem se, jako bych umřel já sám,“ vysvětluje František, proč neměl pokoj, dokud nedotáhl všechny úkoly do úspěšného konce. Že může být člověk závislý na automatech, drogách nebo alkoholu, věděl odmalička. Dosud mu přitom…