Mořská nemoc ve vaně

Zvoní budík, to ale vím až teď. Otevírám oči. Je ráno. Venku je pod mrakem, ale ještě není nic ztraceno, říkám si, určitě se nakonec ukáže slunce. Skypuji s ČR a do toho zalévám vločky mlékem, není pravda, že muži nestíhají více věcí najednou. Po snídani a kontrole e-mailových schránek si balím vše potřebné do tašky přes rameno, která už měla spousty funkcí, dnes je tu na místě pracovního báglu: nepromokavý žlutý oblek, oběd v plastové přepravce z lednice, lístky na MHD, gumové rukavice, MP3 přehrávač a knížku.

Jsem venku z MHD – stanice Burrard, kráčím si to po West Penderu kolem květinářství, poprchává, mám namířeno do přístavu Coal Harbour. Pardon, společně se nacházíme v kanadském Vancouveru. Včerejším e-mailem mi můj čínský zaměstnavatel Eric sdělil jména lodí, které potřebují vydrhnout palubu a umýt okna. Vytahuji lístek: Prérijní ústřice, Staré časy, Anděl. Po výměně slovních formalit v kanceláři přístavu dostávám kód od přístavních dveří, jsou tři, vedou k samotným lodím v docích. 8968. Tento den to nebude složité – sametová revoluce a invaze vojsk Varšavské smlouvy, jindy si to musím psát na kůži čínskou tužkou, jak jinak. Převleču se, vyzvednu věci na uklízení lodí: čisté savé hadříky, hrubé a jemné koště, mýdlo, hadici a houbičky na skvrny fungují bezvadně. Ověšený jak žlutý vánoční stromek se prosmýknu dveřmi po naťukání kódu, což někdy může připomínat artistický výkon.

Je půl desáté a já jsem…