Na Hrad

Nadcházejícím volbám se – hlavně kvůli reálné hrozbě návratu komunistů k výkonné moci – dávají různé přívlastky: osudové, klíčové, zásadní. Není to třeba přehánět a strašit, nicméně je pravda, že tyto volby rozhodnou o tom, kdo bude příštím prezidentem. A máme dokonce i jednoho kandidáta.  to sice zatím neřekl veřejně, ale svým kolegům ve straně oznámil, že chce být hlavou státu. A jeho nejbližší v ČSSD už na tom i pracují.

Jasné počty

Přijde vám to téma předčasné? Vůbec to tak není. Ten, kdo bude kontrolovat sněmovnu a bude mít navíc silné zastoupení v Senátu, si bude moci určovat, kdo stane v čele státu v roce 2013, kdy odejde Václav Klaus. Všechny výzkumy veřejného mínění ukazují, že v květnu získá ve sněmovně většinu ČSSD a KSČM. Podle posledních údajů z agentury STEM by dohromady mohly mít 105 poslanců. V Senátu pak mají společně 32 mandátů. Což sečteno a podtrženo činí 136 zákonodárců, k vítězství v prezidentském klání je pak zapotřebí 141 hlasů. ČSSD a KSČM by tak scházelo jen pět hlasů.

Na podzim nás čekají senátní volby, kdy ani jeden sociální demokrat neobhajuje mandát. To znamená, že levice může jedině získat. Pakliže by zopakovala svůj úspěch před dvěma lety, kdy ze 27 uvolněných křesel získala 23, není vůbec co řešit: sociální demokraté a komunisté si zvolí v roce 2013 svého prezidenta a ani nebudou muset s nikým vyjednávat.

Přesto máme od dobrých zdrojů potvrzené, že ČSSD shání hlasy pro Paroubka mezi senátory za ODS. Není to tak nesmyslné, jak se může zdát. Nejeden senátor se může bát o své křeslo, a tak třeba takový slib: Nepostavíme proti tobě silného kandidáta a přidáme ti na kampaň, může zafungovat.

Nikdo o tom nechce mluvit veřejně. Sociální demokraté nám v kuloárech přiznávají, že se obávají reakce veřejnosti, a stejně tak i senátoři ODS. Důvody jsou nasnadě, ale pojďme si je projít. Post prezidenta je v Česku stále vnímán jako úctyhodný a vážený. A ačkoli sociální demokracie míří k vítězství ve volbách, její předseda je poměrně dost nepopulární. Podle posledního výzkumu CVVM mu důvěřuje pouhých 25 % (v předchozích měřeních to bylo většinou kolem 35 %, což je ale stále málo). Vědomí, že Paroubek má šanci stát se prezidentem, proto může aktivovat voliče, kteří chtěli zůstat doma, aby šli k urnám a hlasovali proti němu.

Dokonce i stoupence Jiřího Paroubka by mohla zpráva o jeho ambicích rozzlobit. Čekají od něho stranickou politiku, kde bude hájit sociální vymoženosti, bránit zdražování a bůhví co ještě. To z pozice hlavy státu nejde. Proč tedy jen pomáhat ambicím jednoho muže?

Není důvod k panice
Pochopitelně, každá předpověď má celou řadu „ale“. Může se stát cokoli, nicméně je nepochybné, že dnes nemá nikdo tak silné šance jako právě Paroubek. A i on sám musí vědět, že tohle je příležitost, která podruhé nepřijde. Pokud teď vyhraje volby, je nepravděpodobné, že by v budoucnu svůj úspěch zopakoval – to zatím dokázal pouze Václav Klaus, ovšem ve výjimečné porevoluční době. V roce 2013 by tak měl Jiří Paroubek za sebou tři roky možného vládnutí a odchod na Hrad by byl ideálním vyvrcholením kariéry a únikem před porážkou ve volbách v roce 2014.

I z tohoto důvodu se dá očekávat, že můžeme zapomenout na přímou volbu prezidenta, kterou sociální demokraté slibují. Je málo pravděpodobné, že by Paroubek v takové volbě vyhrál – už jsme zmiňovali jeho malou popularitu.

Je proto namístě začít řešit, co by taková cesta vzhůru pro Česko znamenala. První, co je třeba zmínit, je fakt, že kdyby plán Jiřího Paroubka vyšel, levice by kontrolovala Poslaneckou sněmovnu, Senát a post prezidenta. Pravomoci hlavy státu sice nejsou závratné, ale už jen kompetence jmenovat ústavní soudce či členy centrální banky je poměrně zásadní.

Není samozřejmě třeba hned propadat panice. Tato koncentrace moci by mohla trvat pouze rok. V roce 2014 se mají konat další parlamentní volby a dá se předpokládat, že by veřejnost začala vyvažovat rozdělení sil (aspoň to tak v předešlých volbách vždy dělala). Nicméně i z tohoto pohledu se zdá naprosto absurdní návrh ODS, která chce hlavě státu svěřit další pravomoc, a to jmenovat lidi do jakési rady, která by měla právo veta nad zákony, jež by vedly k většímu zadlužování země. ODS tuto pravomoc šije na míru Klausovi, ale prezidenti budou různí. A jak se Paroubek dívá na zadlužování, vidíme všichni – nemá s ním vůbec problém.

Není také pochyb o tom, že by Česká republika Paroubka na Hradě přežila. Když to zvládla s Václavem Klausem, zvládne už zřejmě všechno. A i veřejnost, která ho před volbou drtivě odmítala, jej pak bez problémů přijala.

Mělo by to i svá pozitiva. Odchod arogantního a nevyzpytatelného Paroubka ze stranické politiky na méně vlivný Hrad by znamenal uvolnění situace v ČSSD. V řadě za ním stojí lidé, kteří jsou méně dogmatičtí, jako Bohuslav Sobotka či Michal Hašek, a zároveň mají modernější pohled na svět.

Otevřená osobnost
V žádném případě tím ale nechceme říct, že by Jiří Paroubek měl být příštím prezidentem. Právě naopak – proto, že jím dnes je dogmatik Klaus, by bylo dobré, aby v čele země stanul někdo inspirativní a otevřený. Někdo, kdo nepohrdá lidmi „pod sebou“. Někdo, kdo spíše společnost spojuje, než ji rozděluje. Někdo, kdo dokáže svůj omezený pohled na svět podřídit zájmům komunity.

Václav Havel nedávno v Respektu navrhl, aby příštím prezidentem byl Šimon Pánek, zakladatel a ředitel společnosti Člověk v tísni. Není to špatný směr uvažování – charismatik Pánek je totiž de facto politickou osobností, aniž by byl straníkem. Šimon Pánek sice tuto nabídku odmítl, ale jistě se najdou další. Politické strany by měly co nejdříve oznámit, kdo je jejich kandidát. Bohužel tak zřejmě neučiní, protože tuší, že by to mohlo ovlivnit výsledek voleb.