Do očí

Položil jsem telefon a vzpomněl jsem si na obraz Květy Válové. Jsou na něm veliké psí oči uvězněné za tyčkami plotu nebo mřížemi klece. Ten obraz je dokonalý. Dvě oči psí a dvě oči divákovy oddělené překážkou. Ten, kdo se do těch očí zadívá, se ocitne též za plotem nebo v kleci. Spolu v bezmoci. Kolikrát tuhle situaci zahlédneme a nejde jen o psy za plotem. Rozpačité pohledy rozvedených otců do očí dítěte, které vracejí zpět domů, pohledy návštěv opouštějících nemocniční pokoj, teskné pohledy za odjíždějícím autobusem, marné civění na dveře, kterými někdo práskl a odešel. Jsme soucitní a schopní empatie, dovedeme se pozastavit nad tíhou světa, dokud to vidíme ze strany, dokud tomu jen přihlížíme. Malířka Válová to na nás ovšem vypálí z anfasu. Očima do očí. Tam pro žádné soucitné haraburdí není místo.

Položil jsem telefon, kterým mi přítel sděloval, že se jeho "dospělé“ dítě předávkovalo a leží na jednotce intenzivní péče v ohrožení života. Bylo mi stydno za všechna ta: "to bude dobrý… uvidíš, že to dobře dopadne… myslím na tebe…“

Je tam tabule z nerozbitného skla. To sklo je jistě něčím rozbitné, ale rozhodně ne očima. Bledá kůže, hadičky a přístroje na jedné straně; zadržený dech a potlačené slzy na straně druhé. To jsou jen kulisy z Nemocnice Chicago Hope. Skutečné jsou jen ty oči vpálené do očí. Co s námi bude? Kdo jsme? Co se nám to děje?

Už dohořely marné hádky a výčitky: Já si můžu žít, jak chci. Vždyť se tím ničíš! Je to můj život! Já mám za tebe odpovědnost! Já ti na tu odpovědnost kašlu! Vrať se domů. Já to doma nesnáším. My tě máme rádi. Já vás nenávidím!

Marné řeči policajtů: Je to dospělý člověk. Nemůžeme ho k ničemu nutit. Dokud nic nespáchá, nemůžeme zakročit. Vždyť si ubližuje! Je to jeho právo. Vždyť lže a krade. To je jen tvrzení proti tvrzení.

Zákony chrání naši svobodu k čemukoli lépe než neprůstřelné sklo. Je prý třeba počkat, až mu to dojde, až si sám ublíží, až něco spáchá… Počkat. Ale co dělat do té doby? Co dělat, než se v tomhle dramatu krize změní v katastrofu a po ní bude možná následovat katarze, a možná také nic, jako ve většině moderních dramat?

Do té doby není čas a není život, i když něco ubíhá a něco se přežívá. Jsou jen dvoje bezmocné oči. Dva lidé. Dva světy protichůdných důvodů a doufání, které spojuje bolest.

Týden po Velkém pátku si uvědomuji, že to tak máme nebo budeme mít všichni, jenom to zatím nemusíme vidět z očí do očí.