Snad jen v jednom tématu německá zahraniční politika pravidelně ztrácí svou disciplinovanost a promyšlenost: když přijde řeč na Turecko a jeho budoucnost v Evropské unii. To se pak z Berlína ozývá tolik hlasů, že výsledkem je – jak říkají diplomaté – „nedorozumění“. Tak jako minulý týden, kdy Angela Merkelová po čtyřech letech navštívila Turecko.
Nízká frekvence cest německé kancléřky do Ankary je sama o sobě nezvyklá – i vzhledem k tomu, že v Německu žijí tři miliony Turků. Letošní návštěvě však předcházela řečnická otázka tureckého premiéra Recipa Erdogana, který se zeptal, kde se v Merkelové bere „tahle nenávist vůči Turecku“. Důvodem pro jeho výrok byl razantní postoj kancléřky, když odmítla Erdoganův požadavek, aby v Německu stálo více tureckých gymnázií, podobných německým gymnáziím působícím v Turecku.
Hlavně si ale oba státníci opět neporozuměli v otázce tureckého členství v Evropské unii. V roce 2005 začala oficiální přístupová jednání, která mohou mít podle Erdogana jediný cíl: plné členství Turecka v Unii. Tehdy byl ovšem německým kancléřem sociální demokrat Gerhard Schröder, opoziční křesťanští demokraté (CDU) snášeli vidinu Turecka v EU velmi nelibě a už tehdy navrhovali ono „privilegované partnerství“, které by Turecko udrželo za hranicemi EU. Minulý týden tuto myšlenku Merkelová jen zopakovala, i když věděla, že Turci to považují za…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
