Řekou i zahradou

Není to k uvěření, ale naučil jsem se trochu spát. Dříve jsem využíval snad celý 25hodinový den a devítidenní týden. Teď se pokorně vracím ke 24 hodinám a sedmi dnům. A z těch 24 hodin nejméně šest prospím. A jsa skřivan, přivítal jsem opět letní čas. Ostatně, hodinky si neposunuju, mám tam letní čas celoročně. Aspoň v zimě nezmeškám žádnou schůzku.

Začíná druhé čtvrtletí, duben, a o něm se říká, že v dubnu trávu v zemi neudržíš, i kdybys ji palicemi mlátil. Z toho plyne i činnost zámeckého zahradníka. Působím ve Štiříně, v jednom z nejlépe rehabilitovaných zámeckých parků u nás – a těžím ze své předchozí spolupráce se Štiřínskými. Vždyť v parku rostou už snad 5–7metrové stromy, které jsem před lety rouboval nebo řízkoval. Takže osm pracovních hodin ve Štiříně se pilně snažím, abych neprošvihl nějakou tu „agrotechnickou“ lhůtu.

A pak mířím k domovu, něco slupnu, a začíná „odpolední“, či spíš „noční“. Právě dokončuju rukopis čtvrté dobrojitrnické knížky. Budou v ní má Dobrá jitra, tříhodinové pořady Českého rozhlasu 2 – Prahy za léta 2006–2009.

A právě jsem odevzdal k redakci své rozhlasové leonardí texty a povídání, pracuju na knížce o travách a travinách a hlavně: pouštím se do třetího dílu naší říční trilogie. Začalo to Vltavou, pokračovalo Berounkou a teď je na řadě „říčka moje“ Sázava. S fotografem