Milovat lidi je snadné II.

Rozhovor s arcibiskupem Dominikem Dukou se vedl nadvakrát. Protože se první biografická verze, jejíž autorkou je publicistka Lenka Jaklová, do tištěného čísla Respektu nevešla, nabízíme ji tu v původní, nezkrácené podobě.

Jaká je Vaše nejranější dětská vzpomínka?

U těch dětských vzpomínek existuje nebezpečí, že člověk nerozliší, co je vzpomínka a co už je jen vyprávění. Například situace, jak se tatínek s námi loučí a odchází do Itálie, určitě nemůže být mojí vzpomínkou - vždyť mi byl teprve rok – ale jde o interpretaci rodičů, podobně jako tatínkův návrat z Velké Británie v srpnu 1945. Ale moment, kdy jsem se zalekl člověka v uniformě, už je má osobní vzpomínka.

Váš otec byl důstojník, na konci 2. světové války působil dokonce v britském královském letectvu. Nechtěl jste být po něm?

Bezesporu. Můj otec nebyl vyhraněný příslušník armády. Do válečné vřavy ve Velké Británii se dostal až ke konci války, protože první léta prožil jako tlumočník a učitel němčiny u tzv. vládního (německého)
vojska. Teprve po odchodu do severní Itálie, kde jeho pluk konal strážní službu na trase Cremona a Miláno, na základě zorganizovaného útěku dominikánem Jiřím Mária Veselým (profesorem milánské katolické univerzity) se mu podařilo dostat přes Švýcarsko až do Velké Británie. Pro mě tito lidé, vojáci druhé světové války, vždy byli modelem správného muže,…