Dopisy

AŽ U VÁS ZAZVONÍ
RESPEKT 11/2010
Po přečtení článku o exekutorech jsem se rozhodl věnovat trochu času jistotě, že pražskému dopravnímu podniku (DPP) nic nedlužím. Konfrontace s mikrokosmem této firmy pro mě byla tak šokující, že se musím o svůj zážitek podělit.
Logicky jsem vydedukoval, že o pokutách se dozvím u okénka „Pokuty“ na centrálním dispečinku DPP Na Bojišti. Tam mi oznámili, že ve svých záznamech nic nevidí, ale že potvrzení mi nevydají – s tím prý musím do advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák. Tam jsem sice potvrzení o bezdlužnosti dostal, ale pouze na události do roku 2008. Po tomto roce totiž agendu převzala inkasní společnost Tessile Ditta, která má kontaktní místo zpět na centrálním dispečinku DPP. Tam na mě sice nechápavě zírali, ale po troše přesvědčování mi i oni dali svou potvrzenku o nulovém dluhu. Háček byl ale v tom, že prý nemají přístup k datům za poslední tři měsíce. Zašel jsem se proto ještě jednou zeptat k okénku „Pokuty“. Tam mě odbyli, že prý pouze na ředitelství. Vydal jsem se tedy na ředitelství, ale tam mi řekli, že to oni nedělají, že to prý dělá paní Adamová nebo paní Havlíková v prvním patře centrálního dispečinku.
Když jsem vysílen dorazil Na Bojiště, dozvěděl jsem se, že ony milé dámy, které pokuty vyřizují, pracují pouze v pondělí a v úterý sedm hodin a ve středu šest hodin (já vím, na takovou pracovní dobu by se sbíhaly sliny každému) a že tu dnes nejsou. Z posledních sil jsem tedy zavolal na infolinku, abych se nechal přepojit na nějakého nadřízeného obou žen nebo na jinou osobu, která by mi mohla pomoci. První pan nadřízený ten den také v práci nebyl, druhému jsem se dovolal. Mluvil do telefonu tak, že jsem polovinu neslyšel, což bylo možná dobře, protože jinak by mě asi jeho chování k zákazníkovi šokovalo víc, než je zdrávo. Náš rozhovor ve stylu „Kdo si myslíte, že jste, abyste tu chtěl nějaké potvrzení, pošlete si oficiální žádost!“ byl ukončen uprostřed mé věty, když onen milý pán zavěsil. S otevřenou pusou jsem odešel a nemohl se zbavit myšlenky, že jestli to takhle chodí, když dopravnímu podniku ani nic nedlužím, tak by opravdoví dlužníci a oběti pochybných pokut měli mít nárok na psychoterapeuta na účet DPP.
Ivo Stružinský

NA GLOBÁLNÍM STAVENIŠTI
RESPEKT 12/2010
Podstata dobrého architektonického návrhu tkví ve znalosti lokality i dalších vazeb týkající se například sociologie a především v porozumění potřebám klienta a celé společnosti. Proto mě při čtení článku lehce mrazilo v zádech, že někomu může připadat fascinující navrhovat dům na místo, které architekt nikdy neviděl, ani neuvidí, natož aby viděl výsledek. Může vědět, co znamená v jemu vzdálené lokalitě třeba trvale udržitelná výstavba, jejíž parametry se mění podle podnebí i kulturních zvyklostí? Říkejme tomu tedy kreslení, možná projektování, nikoli však architektura.
Nechali byste si navrhnout stavbu od ateliéru, kde existuje hierarchická struktura umožňující, aby vedoucí projektu nepromluvil s vedoucím ateliéru, který stavbu skicoval? Pokud chybí vertikální dialog a zpětná vazba, nelze navrhovat v zájmu klienta a poučit se z chyb, které během procesu návrhu i při realizaci stavby vznikají. Rozumím tomu, že architekti typu Piana nebo Fostera navrhují symboly a klienti si je najímají kvůli značce. Zarážející však je odtrženost konceptu od jednotlivých detailů stavby, které se řeší na nižších stupních projekčních struktur – není zřejmě v časových možnostech vedoucího většího ateliéru kontrolovat svůj návrh až do konce.
Pro rozhlédnutí se po světě je praxe v zahraničí popisovaná v článku jistě přínosná, rozhodně však nejde o optimální způsob, jakým nasbírat zkušenosti pro otevření vlastní architektonické kanceláře. Myslím, že ego architektů (a možná i velikost projekčních týmů) je třeba spíše umenšovat před výzvami dnešní doby.
Ing. arch. Jan Márton

EXEKUTOR NEZVONÍ DVAKRÁT
RESPEKT 13/2010
Skutečně mě popudila reakce paní advokátky Václavy Baudišové na článek Až u vás zazvoní. Snad jsem její příspěvek pochopil špatně, při čtení mi totiž zvonila v uších slova svědomité pionýrky a svazačky: „Jsem pilná, cílevědomá a svědomitá, pro svoji pracovitost také dobře zajištěná, tedy na mě žádný exekutor nemůže. A pokud někdo není pilný a svědomitý jako já, nemůže se případným problémům divit a patří mu to.“
Jestli jsem její myšlenkové pochody pochopil dobře, je v nich hodně sobectví a namyšlenosi. Přitom není pravda, že by nevycházely ze životních zkušeností, jsou dokonce typické pro vrstvu advokátů, doktorů, podnikatelů, finančníků – a co je nejhorší, našich zákonodárců. Chybí v něm potřeba nebo um vcítit se do rolí vrstev lidí se složitějším životním osudem.
Josef Josif, Kněžmost

DESET ČESKÝCH ZPRÁV
RESPEKT 13/2010
Ve zprávě Vlk, Duka a církevní skandály uvádíte, že papež tajil případ kněze zneužívajícího děti. Článek v NYT, z něhož patrně vycházíte, ale nic takového nedokazuje. Hlavní důvod je ten, že k úřadu, jemuž kardinál Ratzinger předsedal, se kauza dostala v roce 1996, tedy 22 (slovy dvaadvacet) let poté, co k činům došlo. Vzhledem k tomu, že byly již z trestněprávního pohledu promlčeny, nemohl Ratzinger nic tutlat.
Možná pochybili místní biskupové, ale ani to není jednoznačné. Mrzí mě, když i Respekt naskakuje na vlak neověřených výkřiků, jež nyní zaplavují nejen česká média.
S pozdravem Robert Müller

OBÁLKA
RESPEKT 13/2010
Je před volbami a já doufám, když otevírám Respekt, že tam najdu něco o selekci České televize, která nedává prostor všem stranám, ale naservírovala nám pouze ty, které považuje za životaschopné. Jaká ironie, že vám se to také zalíbilo. Hlavní obálka minulého čísla složená z těch vyvolených, stálé spekulace – přežije ODS, nepřežije? Dále se pak náhodou mohu začíst do historie rodiny pana Schwarzenberga…
Vás nezaráží, že o jiných stranách (např. strana Suverenita Jany Bobošíkové, která má prokazatelně i přes nezájem médií šanci) vůbec nepíšete? Považovala jsem Respekt za objektivní, ale dnes se vezete na stejné vlně jako ostatní – bylo by proto čestné zapsat tentokrát do kolonky Despekt časopis Respekt.
Iva Moravcová