Nizozemský ústup

Nizozemská armáda operuje od roku 2006 jako součást NATO v jednom odlehlém a divokém koutě Afghánistánu. Boj proti Tálibánu bývá někdy těžký. Ze zhruba 1800 nizozemských mužů a žen jich 21 padlo.

V roce 2008 měly Nizozemcům přinést úlevu jednotky některého z partnerů NATO. Nikdo se však dobrovolně nepřihlásil, a tak byla nizozemská mise o dva roky prodloužena. Nyní ovšem sociální demokraté v nizozemské koaliční vládě prohlásili, že už toho bylo dost. Nizozemští vojáci se budou muset vrátit domů. Protože s tím však křesťanští demokraté nesouhlasí, nizozemská vláda padla.

To je nadmíru nepříjemné pro amerického prezidenta Baracka Obamu, který v Afghánistánu potřebuje veškerou pomoc, a to i od malých spojenců, byť jen z politických důvodů. Pro mnoho Američanů zejména neokonzervativního přesvědčení by mohlo chování Nizozemců potvrdit veškerá jejich podezření o proradných Evropanech závislých na hmotných požitcích, kteří jsou stále až dětinsky odkázaní na americkou vojenskou ochranu. Kdykoli jde do tuhého, tvrdí tito lidé, Evropané vycouvají.

Srebrenické trauma
Faktem je, že dva strašlivé celosvětové konflikty sňaly v očích většiny Evropanů (Velká Británie je v tomto lehce odlišná) z války veškeré pozlátko. Zejména Němci nemají na vojenskou agresi žaludek, z čehož pramení jejich zdráhavost přijmout v Afghánistánu cokoli jiného než jednoduchou policejní činnost. Majíce na paměti Ypry, Varšavu…