Moře umělé hmoty

Jenom velmi okoralá duše se nezatetelí, když se z kostarického městečka Montezuma vydá vpodvečer na procházku po břehu Tichého oceánu. Na bělostný písek s duněním dopadají vzduté vlny přílivu. Prohřátá pláž, občas přerušovaná skalnatými výspami, je lemována tropickou džunglí, v níž volně dovádějí opice, pobíhají tropické veverky, odpočívají medvídci nosálové a poletují pestrobarevní ptáci. Mezi palmami zapadá slunce a na mořském obzoru se nečekaně v pravidelných výskocích zjevuje osamělá velryba. Když chtěli filmaři před lety natáčet nedotčenou přírodu Jižní Ameriky pro velkofilm Dobytí ráje, vybrali si kousek mořského břehu nedaleko odtud.

Člověk ale nesmí zajít příliš daleko. Ne snad, že by na opuštěných kilometrech pláží číhalo bůhvíjaké nebezpečí. Z krokodýlů tady mají místní děti trochu legraci a klidně se šplouchají v ústí řeky, do něhož zubaté potvory občas z nitra džungle připlouvají. Jenže čím více se vzdalujete městu, tím neodbytněji se vám civilizace lepí na paty. Doslova. Původně bělostný písek začíná hýřit nepatřičnými barvami. Tuhle umělohmotné víčko od lahve, tamhle kus neidentifikovatelného modrého plastu, při bližším pohledu ale také drobná drť smíchaná s pískem. Po dalších pár set metrech se roztroušené odpadky mění v celé hromady. Pod palmami se kupí barikády pytlů plných umělohmotného neřádstva, které vyplavil oceán a někdo ho pracně sesbíral a odklidil z dohledu.

Místní z turismu žijí. „Omlouváme se za odpadky, nepocházejí od nás, vyplavují je řeky přitékající z pevniny,“ oznamuje nápis v recepci jednoho z místních hotelů zaměřeného na jógu, líbánky a další pozemské radosti. Hotel každý den vysílá na pláž před svými pozemky úklidovou četu, která trpělivě několik hodin „vyzobává“ plastové úlomky z několika stovek metrů písku. Proto ta čistota v okolí města. Dál však lidské síly nedosáhnou. Když se na vyčištěné pláži ponoříte do vln, vznášíte se mezi další várkou zubních kartáčků, tašek ze supermarketů a umělohmotných lžiček.

Demokratické a globalizované smetí
Městečko Montezuma je jenom špičkou ledovce. Plastové odpadky zaplavily pláže po celém světě. Neutečete před nimi na tropických ostrovech ani na Aljašce. V USA od roku 1986 každoročně čistí pláže dobrovolníci, o pár let později se podobná hromadná akce rozšířila i do dalších zemí. Podle Sylvie A. Earleové, bývalé ředitelky amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a autorky knihy Svět je modrý (nemá vůbec nic společného s knihou českého prezidenta), se během jednoho světového sběru v roce 2008 podařilo shromáždit tři miliony kilogramů plastu.

Plastový příval je svým způsobem demokratický – úlomky zubních kartáčků, umělohmotných lahví nebo tácků hyzdí pobřeží lemující chudá města stejně jako romantická odlehlá zákoutí vyvolených. Jeden z advokátů boje proti tomuto znečištění nedávno veřejně promítl fotografie zohyzděné soukromé pláže na Havajských ostrovech, na níž trávil dovolenou Barack Obama. Stejně tak jsou plasty dokonale globalizované. Dobrovolníci na Aljašce odstraňují lahve s arabskými nápisy, části ruských televizních obrazovek nebo kusy čínských deštníků.

Komu to vlastně vadí? Hromady odpadků jistě dokážou pokazit dovolenou, ale zvykli jsme si na ošklivější věci. Možná se na některých obzvlášť exponovaných místech sníží příjmy z turismu, ale co dál?

To není úplně jisté, překvapivý je však rozměr celého problému. Skutečné množství smetí nahromaděného v oceánech si vědci a mořeplavci začínají uvědomovat teprve v poslední době a zůstává nad ním rozum stát. Když se v roce 1947 vydal Thor Heyerdahl na expedici Kon-Tiki přes Pacifik, nesetkal se uprostřed oceánu celé týdny s jedinou známku lidské existence. Když se týž badatel plavil o dvacet let později na voru Ra přes Atlantik, neocitl se dle svých slov ani na okamžik v místech, kde by mu něco nepřipomínalo, že za obzorem žijí lidé.

Ušetřen nezůstal ani Tichý oceán. V roce 1997 vyplul z Havajských ostrovů do Kalifornie na svém katamaránu americký kapitán Charles Moore. Vydal se cestou, které se jachtaři kvůli hrozbě bezvětří obvykle vyhýbají, a objevil něco, pro co se časem ustálil termín „velká pacifická skvrna odpadků“. „Když jsem hleděl z paluby na hladinu toho, co mělo být nedotčeným oceánem, naskýtal se mi, kam až oko dohlédlo, pohled na umělou hmotu. Zdálo se to neuvěřitelné, ale nikdy jsem nespatřil čisté místo. Během celého týdne, ať jsem se díval ráno nebo večer, všude plavaly plastové odpadky: lahve, víčka, obaly, úlomky,“ vypráví kapitán v článku pro časopis Natural History.

V Tichém oceánu vytváří systém mořských a vzdušných proudů uzavřený koloběh, nazývaný severní pacifická cirkulace. Je to jakýsi obrovský vodní vír, který se na rozloze 34 milionů čtverečních kilometrů otáčí ve směru hodinových ručiček a podobně, jako když doma vypouštíte umyvadlo, nasává volně plovoucí předměty do svého středu. Cokoliv se ocitne na okrajích systému, tedy při pobřeží Severní Ameriky a Asie, doputuje nakonec do rozsáhlé oblasti daleko v nitru Tichého oceánu a tam se vznáší tak dlouho, dokud se to nerozpadne.

O důsledcích nově objeveného jevu lidstvo zatím mnoho neví. Jenom ve Spojených státech se ročně vyhodí 36 miliard prázdných plastových lahví, o dalším umělohmotném odpadu nemluvě. Podobné je to i v jiných zemích; plasty jsou univerzálním materiálem ve vyspělých i méně rozvinutých částech světa. Igelitové sáčky ze supermarketů jsou stejnou metlou v Česku jako třeba v Maroku.

Na polévku
Část takových předmětů nekončí na řízených skládkách; lidé je přímo odhodí do řeky, plastovou tyčku od lízátka odplaví déšť do kanalizačního systému, sáčky odnese vítr. Dříve nebo později skončí v moři. Kromě toho i nejvyspělejší země vypouštějí do moře miliardy litrů nečištěných odpadních vod. Odpadky pak putují oceánem, stejně jako všechno ostatní, co do něj vyplaví řeky nebo zavanou větry. Bylo to tak vždy; v moři se vznášejí obrovské klády z tropických pralesů nebo kusy tlejících mršin.

Jenže plasty netlejí. Plavou na hladině oceánu, ve vrstvě do několika metrů hloubky. Jsou přitom postupně rozemílány na stále menší a menší kousky, až přestanou být na první pohled viditelné. Nejde ovšem o přirozený rozpad na stále jednodušší sloučeniny nebo samotné základní prvky, které jsou přirozenou součástí chemických procesů v přírodě. Složité polymery zůstávají složitými polymery, i když jsou rozemlety na prášek, v některých případech až na úroveň jednotlivých molekul. Zachovávají si víceméně stejné vlastnosti, obsahují táž barviva. To, co kapitán Charles Moore uprostřed Tichého oceánu objevil (a co bylo od té doby nejen potvrzeno několika vědeckými výpravami, ale nalezeno také v Atlantiku a na několika dalších místech planety), je v podstatě jakási řídká plastová polévka v horní vrstvě oceánu. Kolik jí je? Odhady se různí: může pokrývat plochu čtyřikrát větší než Německo nebo také dvojnásobek rozlohy Spojených států. Možná již dokonce zamořila prakticky celý Tichý oceán.

Metrák plastů v žaludku
Podle měření vědců se v Tichém oceánu vznáší asi sto miliard tun umělohmotného odpadu, 80 % pochází z pevniny a 20 % se vyhodí z lodí. Jak se výzkumy zpřesňují, ukazuje se, že „skvrny“ jsou vlastně dvě – jedna mezi Havajskými ostrovy a pobřežím Spojených států, druhá blíže k pobřeží Japonska. Zasažené oblasti jsou obrovské a jejich hranice neumíme v proměnlivém oceánu stanovit, možná ani neexistují. Tvar skvrn a jejich poloha se kvůli proudům a větrům neustále proměňují, zdá se ale, že mezi oběma částmi existuje jakýsi dopravníkový pás, přepravující smetí z jedné části oceánu do druhé.

Účastníci jiných expedic obvykle nehovoří o tak hrůzostrašném vizuálním dojmu, jaký popisoval kapitán Moore. Po celé oblasti mořeplavci skutečně neustále narážejí na viditelné kusy plastů, což je samo o sobě v jedné z nejodlehlejších částí planety dobrou připomínkou, jak velký vliv člověk na ekosystém dnes má. Skutečná skvrna však není vidět, dokud nezačnete odebírat vodní vzorky. Tvoří ji miliardy titěrných úlomků umělé hmoty. Žádné satelitní snímky tedy nemohou burcovat svědomí lidstva. Koncentrace plastu uvnitř oblasti přitom sedmkrát přesahuje koncentraci planktonu – na jeden kilogram živé hmoty tedy v této rozlehlé části oceánu připadá sedm kilogramů lidského smetí.

Podstatou problému je, že se miniaturní kousky plastů stávají součástí potravního řetězce. Ptáci, ryby a další živočichové klidně spolknou třeba i víčka lahví nebo plastové příbory – neumějí je rozeznat od běžné potravy. Spolykané kousky umělé hmoty plní trávicí trakt a blokují ho. Zvířata umírají hlady s žaludky napěchovanými úlomky plastů nebo s neprůchodnými střevy. Ornitologové nacházejí uhynulé ptáky nejen v Pacifiku, ale třeba také v okolí Baltského moře. V Kalifornii našli mrtvou velrybu se 182 kilogramy umělé hmoty v zažívacím traktu.

To ale není jediné nebezpečí. Umělohmotná „polévka“ proniká do přirozeného potravního řetězce především z jeho nižších pater. Kousky jsou tak malé, že se stávají potravou mořského planktonu a dalších drobnějších živočichů. Ti zase končí v útrobách menších ryb a tak dále, až po nejvyšší patra predátorů včetně člověka. Uměle vytvořené sloučeniny jsou tak v oceánech vstřebávány do přirozeného koloběhu přírody, z něhož se nemůže vymanit ani sám jejich tvůrce, tedy my.

Jedovaté pilulky
Co to přesně znamená? Zatím to není úplně jasné, protože účinky mnoha látek na lidský organismus nejsou dostatečně prozkoumány. Jisté ale je, že plasty vnášejí do potravního řetězce chemické sloučeniny dvěma různými způsoby.

Zaprvé samy obsahují látky, které rozhodně nebyly vyvinuty ke konzumaci. Nachází se v nich například bisfenol A (v roce 2003 byla jeho celosvětová produkce odhadována na dva miliony tun), o němž bezpečně víme, že způsobuje změny v reprodukčním procesu u zvířat. Mezi vědci však nepanuje shoda o jeho vlivu na člověka a jisti si nejsou ani tím, na jaké úrovni koncentrace může být nebezpečný. Plastovým obalům a PVC zase dodávají pružnost ftaláty, s nimiž je to podobné – i ony prokazatelně mají nepříznivý vliv na reprodukční proces, konkrétně u myší. Podle amerického Národního toxikologického programu sice neexistuje důkaz, že by ftaláty přímo ohrožovaly člověka, vědci je ale zmiňují jako rizikový faktor především pro děti.

Druhou bránu do potravních řetězců otvírá skutečnost, že na povrchu plastů se koncentrují škodlivé toxiny, které se do moří dostaly původně jinou cestou. Látky jako DDT nebo PCB (polychlorované bifenyly) jsou sice v současnosti již zakázány, v přírodě však zůstávají i dnes, desítky let poté, co do ní unikly. Až dosud byly rozředěny v obrovských rozlohách moří, se stoupajícím množstvím umělých hmot se však začínají znovu koncentrovat, ulpívají totiž na povrchu plastových úlomků. Jednotlivé úlomky se tak stávají jakýmisi jedovatými pilulkami, které polykají drobní mořští tvorové. Odtud putují nebezpečné látky vzhůru potravním řetězcem, ukládají se v tukových vrstvách vyšších živočichů a jejich koncentrace se zvyšují.

Záhada
Odpověď na otázku, zda nás záplava plastových odpadků v oceánech skutečně ohrožuje, nicméně neznáme. Výzkumy budou nepochybně pokračovat. I kdyby se ale ukázalo, že prostřednictvím umělohmotných úlomků postupně trávíme sami sebe, není příliš jasné, co by se proti tomu dalo dělat.

Smetí zamořilo oceán v tak obrovském množství, že je nelze vylovit. „Co byste asi tak navrhli, kdyby se vás někdo zeptal, jak odstraníte vrstvu miniaturních plastových úlomků, která pokrývá celé Spojené státy?“ odpověděl na otázku novinářů objevitel „pacifické skvrny“ Charles Moore. Vědecké výpravy přitom nedávno zaznamenaly tutéž skvrnu v Sargasovém moři Atlantického oceánu a není důvod se domnívat, že se odpadky nehromadí i jinde. Jedinou cestou, jak se smetí zbavit, je přestat používat plasty, což však alespoň v tuto chvíli zní jako naprostá utopie.

Plastový odpad je ale dobrou připomínkou, jak obrovský dopad má dnešní civilizace na životní prostředí. Skleníkové plyny nejsou vidět, ale všudypřítomnost plastových tácků, helem, sítí, umělohmotných pohárků, dentálních vláken na plážích kdekoli na světě je zcela hmatatelná a množství odhozených věcí bere dech. Oceány bývaly symbolem nekonečného a nedotčeného prostoru, který v nás vyvolává pocit vlastní bezvýznamnosti. To už dnes neplatí. „Potopil jsem se na nejodlehlejším místě oceánu, kam jsme putovali více než týden. První, co jsme objevili v hloubce deseti metrů, byly vznášející se igelitové tašky. Bylo nám z toho úzko,“ popsal svoje pocity pro americkou rozhlasovou stanici NPR kapitán Moore.