Davidova revoluce

O Klíčové soše Jiřího Davida se hodně mluví, ale jinak, než by si její autor přál. Trojrozměrný nápis „revoluce“ stojí u Staroměstského náměstí už skoro měsíc a jak už to tak v Davidově případě bývá, i nyní si ho hodně lidí plete s pracemi Davida Černého, za což ovšem nemůže nějak podobný rukopis, ale ten David ve jménu. To ale není zas tak důležité: podstatnější je, že se zatím v médiích a po kavárnách neřeší, jestli se slovo revoluce a hlavně naše vnímání listopadových událostí za těch dvacet let vyprázdnilo, což bylo Davidovo přání. Mluví se jenom o tom, jestli je fér, že autor monumentální skulpturu vytvořil na zakázku Vodafonu.

Ten do světa vytrubuje, že „cílem bylo naplnit smysl našeho hesla ,Power to you‘ v kontextu výročí 17. listopadu 1989 a zapojit do toho naše zákazníky“, protože právě klienti operátora na sochu přispěli oněmi šestaosmdesáti tisíci klíči, ze kterých je složená. Zajímavá myšlenka: dáváme vám sílu a moc tím, že nám odevzdáte vaše klíče a Jiří David z nich něco udělá. No, moc a sílu jsem si vždycky představoval nějak jinak. A do toho na scénu vstupuje agentura jménem Dobrý den, která sochu zapisuje do knihy českých rekordů – čímž se Jiří David ocitá vedle tvůrce největší dřevěné vařečky –, aby k ní druhý den nato přidala šaty ušité z rybích šupin pro českou miss… No, ehm.

Jiřího Davida je mi docela líto, protože jak ho…