Probouzím se do šera a zimy. Jurta přes noc vychladla, oheň v kamnech dávno vyhasl. Soukám se ze spacáku. Skrze škvíry ve stěnách vidím, že venku je už světlo, nějak moc světla. Beru si kalhoty a boty a jdu se ven vyčurat. Padá sníh a všude je bílo. Potkávám kluka z vedlejší jurty, směje se, sníh koncem srpna ho nepřekvapuje. Vracím se do jurty, vzápětí přichází paní domu, rozdělává oheň a dává vařit vodu na ranní čaj. Vchází otec rodiny, Ganbold, a hned dostává misku s čajem, pak i já. Objevují se další příbuzní, zvědaví na nečekaného hosta, jurta se plní a všichni dostávají čaj. Říkám, že jsem antropolog, škola mne sem už počtvrté vyslala na výzkum a zda se mohu zeptat na pár věcí. Ganbold přikyvuje, vybaluji tedy diktafon a nahrávám s ním rozhovor. Všichni kolem napjatě poslouchají.
Po rozhovoru Ganbold vytahuje plastovou tabatěrku a z novin si balí cigaretu. Ostatní dospělí muži také, dokonce jedna žena. Je to první mladá žena, kterou vidím na venkově kouřit. Chci si také ubalit, ale rozmazlen jemnými cigaretovými papírky matlám z novin nevzhledný špaček. Sedíme, pokuřujeme a ženy chystají jídlo. Je příjemné pozorovat Mongolky při vaření. Jediný pohyb není zbytečný. Dostávám misku nudlí se skopovým, děkuji úklonem hlavy, protože hlasitě za vše děkovat je nezvyklé, a pak už se láduju, jídlo je výborné.
Cítím únavu, mám za sebou dlouhý mnohadenní pěší pochod. Trochu se mi motá hlava.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
