Tragicky zemřít – to není dobré pro mladé autory, ale pro legendu, která téměř okamžitě začne jejich smrti a dílu dýchat na záda. Své o tom jistě ví nejen před dvěma lety zesnulý polský prozaik Mirosław Nahacz, autor románu Čáp a Lola, jenž právě vyšel česky, ale také chilský autor Roberto Bolaño či Nahaczovi předchůdci, polští autoři Marek Hlasko nebo Rafał Wojaczek. A leckdy se v tom dechu legendy rozpustí i to, co by případně živému, už postaršímu autorovi neprošlo. Smrt nadaného mladého tvůrce je však pro čtenáře i kritiky čímsi morbidně neodolatelná. Když čteme román Čáp a Lola a díky biografii na obálce víme, že se třiadvacetiletý Nahacz oběsil v jednom varšavském sklepě, začne se nám při četbě před očima míhat smyčka. Ta dodává již dostatečně temné knize ještě temnější odstín.
Nahacz, narozený v Gladyšově, se inspiroval nejen současným českým autorem Jáchymem Topolem, jehož cituje na začátku knihy, ale také Burroughsem, Pynchonem a hudbou Joy Division. Je často přirovnáván ke své vrstevnici a spolužačce z kulturologie Dorotě Masłowské, s níž má společnou estetiku panelákové prázdnoty varšavských či maloměstských šedých depresí, alkoholu a kritiky postkomunistického konzumu. Stejně jako Masłowská se dokáže opájet jazykovou hrou a metaforami plynoucími či tepajícími v rytmu svérázného polského hip…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu