Lamentace o konci novověku

„Život během zániku Západu vůbec není beznadějný ani strašný,“John Lukacs. Od člověka, který předpověděl pád Sovětského svazu a nedávné znovuprobuzení nacionalismu v Evropě, to zní opravdu optimisticky. Ostatně nemýlil se ani v předpovědi současné ekonomické krize. V jeho knižním eseji Na konci věku, který vyšel v anglickém originále už v roce 2002, varuje před nebezpečně sílícím trendem, kdy „příjmy jsou důležitější než kapitál, rychlý zisk převažuje nad shromažďováním aktiv a možnost je víc než realita – úvěr znamená víc než skutečné vlastnictví“.

Nakladatelství Academia teď vydává Lukacsův esej Na konci věku jako součást edice 21. století (vedle textů sociologa Zygmunta Baumana či ekonoma Miltona Friedmana) – autor v něm píše o konci novověku, který právě prožíváme, a začátku nové éry civilizace a vybízí nás k radikálně novému přemýšlení o „pokroku, vědě, mezích našeho poznání a o našem místě ve vesmíru“.

Život mimo realitu
John Lukacs (86) se nechal vést svou intuicí nejen při psaní, ale i v životě. Poprvé ji poslechl v roce 1946, kdy prchl z Maďarska v obavě před sovětizací své země, neboť hned po válce mu bylo jasné, že „Churchill a Roosevelt musejí vítězství sdílet se Stalinem“. Odjel do USA, kde až do roku 1994 působil jako profesor evropských dějin na Chestnut Hill College ve Filadelfii. V České republice zatím vyšla jediná jeho kniha Červen 1941 Hitler & Stalin, přestože Lukacs jich vydal více než dvacet.

V knize Na konci věku přichází s tvrzením, že novověk právě končí nebo už dokonce skončil, jen jsme si toho zatím nevšimli. Nezbavili jsme se totiž opilého nadšení z úspěchů vědy, která stále vězí v okovech karteziánského myšlení, a proto pořád věříme v ideu stále trvajícího pokroku a hospodářského růstu, i když skutečný svět už je dávno jinde. Naše historické vědomí se tak ocitá ve sporu s realitou a dochází k bizarním rozporům: Roste dostupnost informací, ale většina z nich je bezvýznamná, zvyšují se výdaje na školství, ale upadá schopnost dobře se vyjadřovat, městský a venkovský život se sbližuje, zároveň se tak ale ničí města i venkov, roste počet zásahů státu do stále většího počtu oblastí života, avšak autorita a úcta ke státu upadá…

Stručně řečeno: ani moderní věda neučinila člověka moudřejším. Není schopna plně nahradit náboženství, vypovědět něco více o smyslu lidského života, a navíc není schopna si své meze poznání ani připustit. Myšlence pokroku by se proto konečně mělo zakroutit krkem. Takové názory ovšem nejsou nové. Přinejmenším od vydání filozofické práce Edmunda Husserla Krize evropských věd, který v roce 1935 jako jeden mezi prvními upozornil na meze vědeckého poznání a duchovní krizi moderního člověka (nemluvě o K. R. Popperovi či P. K. Feyerabendovi). Otázkou tedy je, co pronikavého vlastně Lukacs navrhuje, zejména když se tvrdě pouští třeba do Alberta Einsteina.

Mysl vládne hmotě
Lukacs píše břitkým jazykem a neskrývá silnou křesťanskou víru ani silné sebevědomí. V jeho podání to ale kupodivu nepůsobí protivně, před čtenářem tak alespoň stojí myslitel z masa a kostí.

Lukacs především zavrhuje kauzální vidění světa, ve kterém panují jen příčiny a následky. Namítá, že do tohoto deterministického řádu zasahují lidské úmysly, dokonce že toto „zasahování mysli do hmotného světa“ sílí (je pravda, že jedna z příčin ekonomické krize byla psychologická, totiž ztráta důvěry mezi věřiteli a dlužníky). Je přesvědčen, že mnoho současných výkladů dějin stále vychází z mylného marxistického konceptu o materiální povaze lidské existence, který duchovním hodnotám, jako jsou zvyky, mravy a názory, přisuzuje jen funkci nadstavby. „Nejdůležitější je, co si lidé myslí a čemu věří. A celé materiální uspořádání společnosti – od povrchních módních trendů přes hmotný majetek až po instituce jsou důsledky. (…) Nezáleží tedy na tom, co ideje dělají s lidmi, ale na tom, jak s nimi lidé zacházejí. Jak a kdy si je zvolili a jak a proč si je přizpůsobili vlastním touhám, zájmům, životům.“

Lukacs si často bere na pomoc slavného fyzika Wernera Heisenberga a jeho princip neurčitosti, který pak v celé knize používá jako zaklínadlo. Jde o zjištění, že stav a pozici subatomárních částic – například elektronu – nemůžeme nikdy přesně zjistit, protože už samotným pozorováním ovlivňujeme jeho chování. Pod tíhou kvantové teorie se tak zhroutila představa newtonovské fyziky, že při dostatečném množství informací dokážeme předvídat chování systému. Kdyby Lukacs princip neurčitosti používal jako metaforu, nebylo by nutné se nad tím pozastavovat, on ho ale svévolně přenáší na měřítka společenských jevů, které s fyzikou nemají co dělat: „Všemožné průzkumy veřejného mínění nejen ovlivňují, ale ve skutečnosti určují volby, tedy rozhodnutí. A propagace oblíbenosti může vést k popularitě.“ Dělá to dokonce tak často, až občas připomíná ty, které sám kritizuje: k potvrzení vlastní hypotézy se mu hodí cokoli.

Člověk středem vesmíru
Co z toho všeho tedy podle Lukacse vyplývá „nového“? Pro vědu je to prý uvědomění si, že rozlišování mezi objektivitou a subjektivitou postrádá smysl. „Objektivita je totiž metoda. Říkám jí čestnost, což je něco jiného (a něco víc) než metoda. Její součástí je aspoň špetka pokory.“

A tady Lukacs dochází k opravdu radikálnímu závěru: věda je omylná, a protože se poprvé za celou dobu lidské existence nacházíme v situaci, kdy svým jednáním můžeme zničit celý svět, měli bychom si tyto meze poznání připustit a například okamžitě zastavit veškeré genetické manipulace. A pokud si připustíme, že vědce nelze vydělit ze světa, který zkoumá, klade to před nás naprosto nový nárok na odpovědnost, a člověk by proto měl sám sebe znovu „ustanovit středem vesmíru“. Tím se Lukacs samozřejmě nechce vracet do časů před Mikulášem Koperníkem, své tvrzení myslí obrazně: „Vesmír je takový, jaký je, protože jeho centrálním bodem jsou lidé, kteří si uvědomují svůj význam a vzájemně si pomáhají a kteří jej vidí, zkoumají a studují. Toto trvání na jedinečnosti lidí není projevem domýšlivosti, ale naopak, možná dokonce pokory – pochopením nevyhnutelných mezí lidstva.“

Na konci knihy pak americký historik přiznává, že si uvědomuje, že nenavrhuje nic, co by mělo ideu stále trvajícího „pokroku“ nahradit, že jeho esej nepřekračuje hranice vyřčeného apelu. Mohl ale čtenář čekat něco jiného? Načrtnout přesvědčivě kontury světa po novověku by dokázal snad jen prorok. Lukacsův lament je tak vlastně pochopitelný, přestože už zazněl v mnoha jiných variantách a možná i pronikavěji. Na konci věku tak stojí za to číst hlavně kvůli několika drobným, ale pronikavým postřehům, které kritiku současného stavu světa rozvíjejí a navrhují dílčí řešení. (Týká se to hlavně historického bádání, které je Lukacsovi nejbližší.) Zároveň se tu ale vynořuje otázka, co si s tímto typem kritické esejistiky, pohoršené současným světem, počít. Dokáže snad přimět člověka nebo vědu, aby se na vrcholu svého vzestupu zase pokorně vydala zpátky na úpatí, ke svému počátku? Nebo musí počkat, až se tam skutálí samospádem? Z dějin bohužel víme, že platí druhá možnost.

JOHN LUKACS: NA KONCI VĚKU
Přeložil Luděk Bednář, vydala Academia, 2010,
152 stran