„Třesu se já, nebo zdi mešity?“ Právě tato věta by nejspíš mohla platit za epitomé krátké prózy Atíka RahímíhoTisíc domů snu a hrůzy, již před nedávnem vydalo nakladatelství Agite/Fra. Rahímího sevřenou novelu lze charakterizovat jako „zachvívání napříč“ – chvěje se lyrizovaný, ale přitom přesný jazyk, chvěje se křehký příběh i čtenář, pokud se alespoň zčásti ztotožní s hlavním hrdinou, afghánským utečencem.
Atík Rahímí (1962) je jedním z autorů, kteří ukazují, že propojování Západu s Východem je šik. Kábulský rodák s tváří francouzského mušketýra si před dvěma lety odnesl cenu bratří Goncourtů (za česky dosud nevydané dílo Syngué Sabour. Pierre de patience); dnes žije napůl v Afghánistánu, kde pracuje na kulturní obnově země, a napůl v Paříži. Nebo v obecnější rovině: zatímco politologové přetřásají populární tezi o střetu civilizací, autoři jako Orhan Pamuk, Arundhatí Royová nebo Atík Rahímí se snaží hledat společnou řeč: nikoli střet civilizací, ale střed civilizovanosti.
Tisíc domů snu a hrůzy je v pořadí druhým Rahímího románem a rovněž druhým přeloženým do češtiny. Podobně jako v próze Země a popel (Mladá fronta, 2002) i zde Rahímí čerpá ze své životní zkušenosti: vrací se do 80. let, kdy byl Afghánistán okupován sovětskými vojsky. Rahímí však není autorem rozsáhlých historických fresek jako třeba výše zmíněný Orhan Pamuk, který své romány motivicky složitě komponuje, takže se v nich politické proplétá s náboženským, náboženské s milostným. Rahímí nehledí na svět z výšky ani z odstupu, ale škvírou v očích svých hrdinů; chceme-li jeho příběhy přiblížit ještě jinak, neodbytně se vkrádá slovo „útlé“: jeho knihy sotva přesáhnou sto stran a autor nejraději drží prst na tepu jedné či dvou osob. A právě díky tomu je schopen zaznamenat v nich či mezi nimi sebemenší záchvěvy.
Fabule Tisíci domů snu a hrůzy je prostá. Mladý Afghánec Farhád se jednoho večera trochu opije a nestihne se vrátit domů před zákazem vycházení. Náhodná vojenská hlídka ho zbije do bezvědomí. Probudí se v cizím domě, kde se o něj stará neznámá žena; její syn ho nazývá otcem. Nakonec se podaří zorganizovat Farhádův útěk do Pákistánu. Za pozornost zde stojí spíše syžet, tedy způsob, jakým autor prostou fabuli postupně odkrývá. Rahímího próza začíná v temnotě bezvědomí, v němž se jen postupně a zmatečně formuje a formuluje minulost i přítomnost. A i poté, co se Farhád probudí, příběh jako by stále razil cestu tmou: cizím, setmělým domem, několika osudy vyvedenými v přízračném šerosvitu, temnými vzory srolovaného orientálního koberce, do něhož Farháda schovají při útěku. A na konci po všech peripetiích čeká: noc ještě hlubší.
Jsou romány, jejichž tloušťku člověk hýčká v rukou a těší ho, že svět, jejž vytvářejí, nějakou dobu potrvá. Ale jsou také novely, které lze přečíst na jeden zátah. V tomto smyslu poskytuje Tisíc domů snu a hrůzy spíše filmový zážitek – už ta roztřesená kamera a hutná atmosféra; ostatně Rahímí je též režisér a svůj první román si sám úspěšně zfilmoval. Ta hodina a půl fyzikálního času, kterou čtenář s Rahímím stráví, se ovšem v přepočtu do času subjektivního mění: uběhne sice jako voda, ale zároveň se v ní utopí celý jeden osud.
ATÍK RAHÍMÍ: TISÍC DOMŮ SNU A HRŮZY
Přeložili Anna a Erik Lukavští, Agite/Fra, 2009, 132 stran
Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].