Podařilo se mi najít si dobrý podnájem blízko budovy našeho úřadu, a tak si můžu dovolit to dosud nepoznané potěšení vstávat až kolem osmé, aniž by mi přitom tlouklo srdce strachy, že přijdu pozdě do práce. Po nezbytných úpravách se sesypu ze svého čtvrtého podkrovního patra po úzkém dřevěném schodišti, tak typickém pro staré bruselské domy, dolů na ulici a po pár desítkách metrů už procházím parkem. Míjejí mě úředníci-cyklisté i první ranní běžci.
U vchodu do komisní budovy zamávám na trojici mužů ostrahy kouzelnou magnetickou kartou s osobními údaji, bez které se se mnou ani nerozjede výtah.
Na chodbě od kanceláří se ráno nabízí pohled živící stereotypy o jednotlivých národech. Protože se tady pěstuje zvyk otevřených dveří, každý hned vidí i slyší, kdo kde je a do čeho je právě ponořen. Před devátou je tedy vždy živo ve dveřích mých kolegů z Německa nebo Rakouska, zatímco kanceláře úředníků, kteří sem přijeli z jihu Evropy, se ještě topí v příšeří. Má úžasná šéfová, Pařížanka, každé ráno dotančí do práce na poslední chvíli. Vlaje za ní její plášť i vůně kvalitního parfému.
Ten časový posun mezi těmi, kteří mají těžiště pracovní doby ráno, a večerními sovami je ale asi to jediné, co za ty tři roky vnímám jako odlišnost. Jinak jde o homogenní směs lidí navzdory tomu, že je namíchaná od Kypru až po Finsko. Také je namíchaná početně poměrně na kalhoty a sukně. To je jedna z mnoha věcí, které si tady tak cením. K těm dalším patří to, že se tu netvoří ani dámské štiplavé kroužky, ani pánské vyvolené kluby. Pronést na chodbě či u kávy dvojsmyslnou narážku by bylo faux pas. Pozastavit se nad tím, že má kolega na svém stole fotografii svého partnera, rovněž. Ten svázaný byrokratický Brusel je pro mě dosud nejsvobodnějším a nejkultivovanějším prostředím, v jakém jsem kdy pracovala.
Úřadování jako takové je tu asi stejné jako ve všech kancelářích. Na našich papírech a obrazovkách problikávají čísla a údaje, které se nakonec zasadí do textu nařízení. Takového nařízení, které v českých pohostinstvích nevyvolá žádné debaty nad půllitrem, protože o jeho dopadu nemá většina lidí ani tušení. Ta „naše“ nařízení určují výši dovozních cel, pakliže se na evropský trh snaží někdo vrhnout zboží za dumpingové ceny.
„Na oběd“ lze jít buď na oběd, nebo také úplně jinam. Ta má šéfová, které je něco kolem šedesáti let, chodí přes poledne buď na čínštinu nebo na arabštinu nebo na gymnastiku nebo hrát na akordeon. Mezi bruselským úřednictvem není výjimkou si jít v poledne zaběhat nebo jinak zacvičit.
Nejsem tak uvědomělá, abych z polední pauzy vytěžila tolik, co někteří mí kolegové, a tak končím opět jen v některé z našich jídelen. Za toto stádové korýtko jsem také vděčná. Na svůj tácek si každý den můžu naložit ryby, čerstvou zeleninu a ovoce a vyvážit tak svou zaběhnutou českou večerní dávku v podobě „chleba s něčím“.
Po obědě ještě zbývá bojová výprava do trafiky v budově sousedního ředitelství pro nové číslo Respektu. Bude tam dnes, nebo nebude? Nikdy tam totiž nemají dva výtisky. Buď beru ten jediný, nebo protahuji obličej nad prázdnou policí.
Z oběda procházkou přes park zase zpátky do své myší díry na svou židli mezi papíry.
Každý nový případ dumpingu, který rozběhne prošetřování a následné opatření, totiž zároveň spustí stopky. V den D musí mít věc na stole oddělení A, v den D + 5 už musí být věc v oddělení B… Kdo by zpracovanou složku neodeslal v předepsaném čase dál, měl by velký problém.
Volá Brigitte z Lucemburku, že do tří odpoledne nestíhají překladatelé do slovinštiny a do rumunštiny. Usmlouvá posun na pátou odpolední. Pak bude zbývat ještě třicet minut na to, aby naše sekce stiskla enter a poslala podklady k připravenému novému nařízení o úroveň výš. V pět kontroluji systém, překlady jsou tam všechny, jak bylo slíbeno.
Stisknu ten enter a pro dnešek už zbývá možná jen TGIF. Tý-dží-áj-ef není ani výcvik, ani žádná jiná sofistikovaná činnost. Je to páteční uvolněná půlhodinka strávená s kolegy z celé sekce u skleničky vína…
TGIF. Thanks God It’s Friday.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
