Žádné hurá

Představte si někoho, kdo právě zkouší udělat první krůček na svých nohou, ale zároveň má u toho koučovat skupinku zkušených běžců, z nichž jeden má navíc za sebou komplikovanou zlomeninu. V té roli by se teď Češi mohli poznat. Na svém sněmu se poprvé – a jako poslední ze sedmadvacítky – vyjádřili k Lisabonské smlouvě a zároveň jako předsedové EU připravují se vzbouřenými Iry jejich lisabonské „repete“.

Není to, že bych jásal

Podle střízlivého komentáře střízlivých Financial Times Češi schválením Lisabonské smlouvy dolní komorou svého parlamentu zabrzdili „rostoucí rozpaky“, které kolem prodlužujícího se českého mlčení ke smlouvě bublaly napříč Evropou.

To nezní právě jako nadšená oslava. A ani v pražské sněmovně – navzdory tomu, že Lisabon získal ústavní většinu 125 hlasů – se nebouchalo šampaňským. „Pořád zůstává taková pachuť trapnosti z toho věčného odkládání,“ kroutila po hlasování hlavou poslankyně zelených Kateřina Jacques.„Mělo to být schválené už před rokem,“ doplnil ji ministr pro místní rozvoj Cyril Svoboda. Tomu také vadilo, že v debatě „nezazněly téměř žádné věcné argumenty, všechno bylo účelové“.

Svoboda má pravdu. Podstatná část poslanců nejsilnější vládní strany, kteří na Lisabon kývli, tak učinila buď proto, že…