Učebnice obyčejného hrdinství

Asi každý šestý pár v Česku má problémy s početím a některé zůstanou trvale bezdětné. Řada z nich v takové situaci volí adoptování cizího dítěte, takže žádostí o adopci přibývá. Dětí je nedostatek, nicméně sociální pracovnice přesto ujišťují, že se „na každého dostane“.

Je tu však jeden problém: rozmnožovat své geny je aktem zdravého evolučního sobectví, zatímco pečovat o potomky jiného jedince, to je čirý altruismus. A právě tento rozdíl je často zdrojem bolestných zklamání. Tereza Boučková šokovala, když ve svém Roce kohouta popsala jeden takový případ, sociální pracovnice jich však znají mnohem více. Řeší problémy dětí, k nimž si adoptivní rodiče nenašli cestu a které v krajním případě dokonce vrátili do ústavů. Často s pocity viny, za které nemohou. Nevěděli totiž, co všechno adopce obnáší, a neměli, jak to zjistit. Pomoci by jim teď mohla kniha Prožívat několik životů od Hany Soukupové, kde lze najít všechny možné komplikace, ale také štěstí z vítězství nad nimi.

Všechno se spraví

Hana Soukupová, jinak redaktorka Českého rozhlasu, vedla rozhovory s devíti náhradními rodinami, nejdříve v polovině 90. let, a pak o deset let později. Výsledkem jsou jednoduché, nepřikrášlené a dojemné příběhy. Syrové vyprávění obstojí i jako literatura, mnohem spíš však jde o osvětu a informace. Kniha je svého druhu učebnice psychologie. Přesněji, jak píše v předmluvě dětský psycholog Zdeněk Matějček, je to učebnice deprivace a jejích projevů, s nimiž je těžké, někdy skoro nemožné se vypořádat: „Hrdinství není jen něco mimořádného vykonat, ale i něco mimořádného vydržet,“ píše Matějček.

Zde je třeba připomenout, že nevyprávějí adoptivní rodiče, ale pěstouni. Do pěstounských rodin přicházejí děti k adopci „nevhodné“, které toho většinou mají hodně za sebou: často jsou z rodiny odebrány kvůli zanedbávání nebo týrání, prošly dětskými domovy. „Karel byl odmalička hrozně agresivní. Tyhle děti na sebe musí pořád upozorňovat: ,Hele, co jsem vyved!‘ Když tu byl asi měsíc, umlátil železnou tyčí dvě odrostlá kuřata. V první chvíli jsem si řekla, ten kluk není normální. To jsme si vzali blázna a teď abychom se z něj zbláznili taky…“ To je třeba úryvek z jednoho příběhu.

Agresivita není jediný problém. Může to být obtěžování sourozenců („Pak jsme přišli na to, že Jarda zneužíval jednu z našich holek. Přiznal, že to dělal už delší dobu. Začal s tím, když jí bylo šest let.“), krádeže („Já jsem trpěla žaludeční neurózou. Hodně se to zhoršilo s Jitčinými krádežemi – bylo tak náročné pořád všechno zamykat a hlídat.“), někdy je to prostě jen odzbrojující dětský nevděk („Já věřím, že je důležitý fyzický kontakt, tak jsem si chtěla Hedviku přitisknout, obejmout ji… Jednou jsem ji tak přitiskla, ona mě chytila, já jsem si říkala – už, už se to povede – a ona mě kousla. Kousla mě tak, že to opravdu bolelo, měla jsem pak na rameni modřinu.“).

Hodně dětí od rodiny uteklo, nenašly uplatnění, všelijak se protloukaly. Jen některé si zvládly zařídit vlastní život. I tak si ale pěstouni, vlastně bez výjimky, myslí, že to má smysl. Člověk ale musí být připraven opravdu na všechno. Výstižně o tom mluví jedna z pěstounek. Vzpomíná, jak jednou celé odpoledne zadržovala pláč a uklízela byt, který postupně demolovali její dva nezvladatelní hošíci. „Vždyť my tohle neměli zapotřebí… Proč jsme do toho šli? My jsme to nepotřebovali! Ale dneska už vím, že se všechno vždycky spraví.“

HANA SOUKUPOVÁ: PROŽÍVAT NĚKOLIK ŽIVOTŮ

Společnost otevřená rodina, 134 stran