Muž, který mluvil s kachnami (1989)

Když se po čtyřech letech, v roce 1948, vracel ze zajateckého tábora v Arménii, nesl si s sebou vlastnoručně upletené klece s krotkým špačkem a skřivanem, které sám ochočil. A v batohu na zádech učebnici etologie o chování živočichů, kterou sepisoval na vyhozené pytle od cementu. Mladý Rakušan Konrad Lorenz v ní uvažoval o chování a životních projevech zvířat, ale přemýšlel i o člověku a jeho místu v přírodě: hledal smysl důvěry, ale i agrese a nenávisti v lidském světě. Na rozdíl od svých předchůdců však udělal nečekaný obrat – neprojektoval lidské chování do živočišné říše jako třeba řecký mudrc Ezop, naopak jej vykládal skrze chování zvířat. Došel k tíživému závěru: právě jen člověk disponuje svobodnou vůlí, a proto je plně zodpovědný za své chování. Z tohoto důvodu se etické kategorie dobra a zla netýkají zvířat, ale pouze člověka. V přírodě bez člověka zlo neexistuje.

Nepřestávaje káchat

Zatímco dříve byly jeho poznatky spíše experimentální – před válkou pozoroval doma chování kachen, havranů nebo akvarijních rybiček –, teď se stal pozorovaným objektem i sám sobě. Do ruského zajetí totiž padl coby člen NSDAP a armádní vojenský lékař-psychiatr, který se podílel na činnosti rasových komisí. Americký historik a lingvista Boria Sax v knize Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust píše, že se měl…