Maigret a krize

V univerzitním knihkupectví v Káhiře mě zaujal titul vycházející v knihovně klasiků. Jednalo se o román Georgese SimenonaBar nad Seinou. Už možná dvacet let jsem nečetl žádnou knihu o komisaři Maigretovi, a tak se mi zastesklo, sám pořádně nevím po čem. Zašel jsem do antikvariátu a nakoupil hned několik Simenonových knih. Využil jsem teploty, zalezl do postele a dva dny jsem četl, abych objasnil svůj stesk po tomto druhu literatury či spíš světa, který zachycuje.

Maigretovi lidé znají svou čtvrť, dokážou vyhledat každého tuláka. Všichni se nějak znají, vyrůstali spolu. Rozumějí svému prostředí. Maigretův svět je svět sociálních sítí, které jsou někdy těsné či nepřátelské, ale v podstatě se jedná o průměrné, v zásadě slušné lidi, kteří mají své chyby a úchylky. Maigretovi inspektoři se zabývají i drobnými případy, které by dnešní policii nestály ani za napsání protokolu. Tím nějak udržují vzájemnou důvěru fungující čtvrti. Trochu znám dnešní Paříž a její přistěhovalecké čtvrtě, kam policie radši ani nechodí a kde bez vyšetřování hoří automobily. Uvědomil jsem si, že globalizace nevytváří blízkost, ale vzdálenost. Věci jsou blíž, lidi jsou dál.

Podobně i současná stagnace má veškeré rysy krize přílišné vzdálenosti. Představte si, že v nějakém menším městě, třeba v Lomnici nad Popelkou, žije v roce 1930 běžná spořádaná rodina Pivcových. Mají na svém nově postaveném domě hypotéku, ale protože je krize, tak ji zrovna nejsou schopni splácet. Ředitel místní kampeličky zná tři generace Pivcových a ví, že to je slušná famílie a že za dva tři roky, až bude trochu lépe, své dluhy splatí. Kdyby jim zrovna teď dům sebral, tak rodinu zničí a dům stejně neprodá. Počká, krize se přežene, dům je zachráněn a i banka si nakonec přišla na své.

To japonský bankéř, který zrovna nakoupil akcie české papírny zabalené společně s hypotékou krachujícího latinsko-amerického podniku, vůbec nedokáže rozlišit fluktuanta Josého a spolehlivého Pepu z Větřní. Bojí se, že přijde o všechny peníze, povolá exekutora či správce konkurzní podstaty a vše je ztraceno. Bankéř přitom není žádný nelida, ale nerozumí situaci, protože je daleko.

Svět je plný hodných lidí, kteří nevědí, co vlastně páchají. Ale možná se Maigret zase vrátí, banky budou rozděleny a pošťáci zase začnou znát své důchodce. Pak třeba opět začneme mít dojem, že cizina je sice daleko, ale že alespoň víme, co máme doma.

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE ERIKA HNÍKOVÁ