0:00
0:00
Kultura14. 2. 20094 minuty

Vzpomínky na dary od páprdů

Minulou středu u nás vyšly Moje ceny. Ve stejný den jako německý originál: stalo se tak v předvečer dvacátého výročí spisovatelovy smrti a z Bernharda tak máme až na pár povídek k dispozici úplně všechno. Víc toho totiž podle nakladatelství Suhrkamp v jeho pozůstalosti není.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy - Autor: Archiv Autor: Respekt
↓ INZERCE

„Nenáviděl jsem ceremonie, ale účastnil jsem se jich, nenáviděl jsem ty, kdo ceny udíleli, ale peníze jsem bral.“Thomas Bernhard (1931–1989) si tyto věty poznamenal v roce 1980, když sepisoval vzpomínky na obdržené literární ceny. Minulou středu u nás vyšly pod názvem Moje ceny. Ve stejný den jako německý originál: stalo se tak v předvečer dvacátého výročí spisovatelovy smrti a z Bernharda tak máme až na pár povídek k dispozici úplně všechno. Víc toho totiž podle nakladatelství Suhrkamp v jeho pozůstalosti není.

Jsme tvorové agonie

Vlastně tu nenajdeme nic překvapivého. Co jiného se dá od Bernharda čekat, než že své ohlížení za poctami využije ke spílání na všechny ty idioty, kteří se točili (a jistě dodnes točí) kolem horních pater oficiální rakouské kultury. Výmluvná je v tomto ohledu především pasáž věnovaná převzetí Rakouské státní ceny za literaturu v roce 1967. Pro autora je nesnesitelné už jen to, že jde o tzv. „malou“ cenu určenou pro talentované autory, kterou „získal kdejaký ničema, který umí psát“, a ne o cenu „velkou“, nad níž sice ohrnuje nos, nicméně pro spisovatele jeho velikosti se hodí mnohem víc.

Ministr kultury Piffl-Perčević ho navíc při ceremoniálu označí za Holanďana a během Bernhardovy děkovné řeči naštvaně opustí i s většinou publika sál, což autor nechápe, protože přece mluvil jen o filozofických tématech. Když se ovšem čtenář podívá na přiložený text oné řeči, pochopí, co ministra rozzuřilo: „Jsme Rakušané a jsme apatičtí. (…) Můžeme podávat zprávu jen o tom, jak jsme ubozí a jak jsme následkem představivosti propadli filozofické, ekonomické a mechanické jednotvárnosti. Jsme nástroje k účelu zkázy, tvorové agonie…“ Tohle by rozhodilo snad i mistra v nenápadném vystupování Václava Jehličku (na něhož mimochodem docela sedí charakteristika jeho rakouského kolegy Piffla-Perčeviće: „Je možné, že se dobře vyznal ve štýrských telatech a kravách a hornorakouských sviních a jihoštýrských pařeništích, avšak z umění a kultury nechápal nic, třebaže o umění a kultuře pořád mluvil“.

Bernhard si nebere servítky. Malé pozdvižení dokáže ztropit i tehdy, když si jde koupit oblek, dům nebo auto, což jsou komodity, v něž přetavuje finanční odměny spojené s cenami. V nezbytném doprovodu své vídeňské tetičky nedokáže přijmout, že někomu může přijít divné, že je mu oblek jednou příliš těsný, a pak zase volný, že k akvizici venkovské ruiny mu stačí jen patnáctiminutová prohlídka, že si vyhlédnutý sporťák hodlá rovnou odvézt z obchodu, ačkoli předtím osobní vůz nikdy neřídil.

Na druhou stranu je autor schopen i jisté sebereflexe. V Mých cenách se objevuje sice nenápadně – tak je to ostatně v jeho autobiografických textech zvykem –, ale má tu podstatné místo. Thomas Bernhard totiž nezakrývá, že svým souhlasem s převzetím cen vlastně sám vstupuje do klubu všech těch páprdů, kterými z duše opovrhuje. Když dostal cenu Julia Campeho, vůbec první poctu v životě, reagoval na ni tak směšně velkopansky, že „jsem už sedal ke stolu jinak než předtím, objednával jsem kávu jinak než předtím, držel jsem v ruce noviny jinak než předtím, a podivoval jsem se, že všichni ti lidé na ulici o této události se mnou nehovoří“.

I v tomhle ale Bernhard zůstal fatalistou. Život pro něj byl směšnou hříčkou přírody od samého začátku až do konce a pár směšných příhod s literárními cenami na tom nemohlo nic změnit.

THOMAS BERNHARD: MOJE CENY

Přeložil Miroslav Petříček, Prostor, 144 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].