V rámci kvality

„Mladý lidi žižkovský/ nemaj chyby, sou to živly,“ zpívá svým nezaměnitelným líným témbrem Tony Ducháček. Kapela Garage po čtvrtstoletí stráveném na scéně reprezentuje „mladý lidi žižkovský“ už jen duchem. Album nových písní Black!, jež právě vyšlo v Respekt Edici, ale není generační záležitost. Kapela, která se – snad jako jediná z novovlnné scény – nikdy ani na čas nerozpadla, s sebou na současnou scénu propašovala cosi z jiných časů a atmosféry. Té součásti magnetismu a tajemství Garage říká kytarista Jan Macháček neambicióznost.

Tony vynálezce

Ducháček začal s kapelou, tehdy ještě psanou jako Garáž, zpívat v roce 1982. Macháčka přivedl o tři roky později Mejla Hlavsa, hráli spolu v Plastic People.„Když jsme v osmdesátých letech vystupovali na přehlídkách,“ vzpomíná Macháček, „mladé kapely to mnohdy prožívaly a nesmírně žraly. Garáž byla jiná. Sešli se v ní dost rozdílní lidi, ale to, že jim není vlastní bůhvíjaká snaha a usilování, mají společné. Po listopadu vtrhl do společnosti jiný druh snažení. Garáž šla zase proti tomu: zčásti přirozeně, zčásti se z toho stala image. K rock’n’rollu nakonec určitá neambicióznost patří: Když si představíš školní třídu, budoucí rocker je ten nejznuděnější, ten, koho věci okolo zajímají ze všech nejmíň.“…