V čelistech bujných nápadů
Poslední dobou se zdá, že zazáří-li na britské literární scéně nový objev, nutně se musí pojit k některé bývalé kolonii. Tohle však o etnicky nezajímavém Stevenu Hallovi z Derbyshiru neplatí.
Poslední dobou se zdá, že zazáří-li na britské literární scéně nový objev, nutně se musí pojit k některé bývalé kolonii. Tohle však o etnicky nezajímavém Stevenu Hallovi z Derbyshiru neplatí. Ve své předloni vydané próze Čelisti slov se navíc zmiňuje i o pověstné anglické snídani a deštivém počasí a celou zápletku zakládá na kontrastu mezi šedivou vlastí a vzpomínkou na prosluněné Řecko. Motiv Středomoří je v britské literatuře tradičně oblíben – od anglického romantika Byrona až po dnes tolik populárního Louise Bernièrese.
Dnes už nikým neotřese fakt, že lidská paměť je nespolehlivá, že vzpomínky události pouze interpretují, a navíc je podrobují přísné selekci. Ani motiv ztráty paměti anebo vážné a zároveň vzácné psychické poruchy není zrovna originální – připomeňme alespoň nedávno v češtině vydané Stopy paměti Američana Richarda Powerse. Tohle všechno ovšem dokázal Hall provázat s postmoderní krajinou informační exploze a reprodukce, se světem internetu a počítačů a výsledkem je zcela ojedinělý příběh.
Prostě vzít čáru
Protagonista Čelistí slov bojuje s dvojím nebezpečím. Zatímco proti prázdnu ve vlastní mysli se dovede bránit každodenní rutinou, do života mu začnou vstupovat texty v nejrůznější podobě, před kterými není úniku. Leda že by vypátral původce oné textové konspirace, potažmo ho zničil: ať už úskočného konceptuálního žraloka Ludovika nebo zákeřnou entitu, jež se kdysi jmenovala – samozřejmě nikoli náhodou – Mycroft Ward.
Pokud jde o literární a kulturní narážky a odkazy, na prvním místě stojí, jak ostatně plyne z názvu, Spielbergův film Čelisti. Výjevy se zvracením primitivní konceptuální ryby pak výrazně upomínají na Vetřelce, akční jízda na motorce jako by zase vypadla z libovolného pokleslého thrilleru. Nicméně vzdáleným echem se tu ozývá jak Frankenstein a síla lásky, tak odvěké pokusy sestavit stroj času, v důsledku čehož lze knihu těžko žánrově zařadit. Je to vypjatý milostný příběh, nebo psychologický thriller? Antiutopie s utopickým koncem? Zábavná hříčka, nebo smrtelně vážně varování, že nikdo z nás se už nedokáže vymanit z osidel globalizace a prostě vzít čáru?
Čelisti slov však nápady bují až příliš. Po čase začnou unavovat jak typografické zvláštnosti, které předesílá už jinak vydařený přebal knihy, tak rozevláté a ne vždy relevantní příběhy v příběhu – třeba ten módně zenový o údajné dávné škole Šótai-mu. Přílišnou výpovědní hodnotu nemají ani motta jednotlivých kapitol, jejichž autory jsou kupř. magický realista Jorge Luis Borges či naopak minimalista Raymond Carver. Nejvíce rozpaků vzbuzuje hned trojitý konec: jako by nestačila reprodukce zprávy z tisku a pohlednice, přidat se musí ještě fotografie.
Je prostě škoda, že románovou prvotinu Čelisti slov nedostal na ostrovech do ruky zkušený a nelítostný redaktor. Mladému Stevenu Hallovi (1975) totiž mnohem víc sluší kratší formy, o čemž svědčí řada jeho povídek a divadelních her – z titulu by pak určitě byla skvělá novela. Tím spíš je třeba vyzdvihnout hladce plynoucí překlad Ladislava Nagye, který místy trochu suchý text oživí nějakou tou hláškou a ze světa abstrakcí ho rázem vrátí na pevnou, hovorovou zem.
Autorka je amerikanistka působící na FF UK a NYU v Praze.
STEVEN HALL: ČELISTI SLOV
Přeložil Ladislav Nagy, Odeon, 416 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].