REVUE LABYRINT 23–24
Labyrint, 280 stran
Ze zdravotního hlediska přehnaně optimistickou vizí filozofa Stanislava Komárka začíná nové dvojčíslo Revue Labyrint, tentokrát věnované fenoménu archeologie. „Na cvičišti se pochodovalo 120 kroky za minutu. Pochodovalo se v přímém směru až do místa, které bylo označeno pro změnu směru. Pro zachování přímého směru se měl dívat přes hlavy cvičenců až o okraj tribun a tam si směr zajistit na některý pevný bod (stožár, písmeno apod.)“ odkrývá o kus dál František Lesák, sochař a náruživý pozorovatel, historické vrstvy, které nás dělí od první celostátní spartakiády.
Dále revue přetiskuje eseje Jana Suka, Jonathana Littella či Draga Jančara, ukázky z románů Harryho Mulische či Lajose Grendela, korespondenci mezi Michelem Houellebecqem a Bernardem-Henri Lévym, profily výtvarné skupiny Ládví či režiséra Petera Greenawaye.
A v čem že je ten úvodní Komárkův esej optimistický? Přivádí nás totiž do doby, kdy si prý budou archeologové marně lámat hlavu předmětem, jenž byl pravděpodobně i při přípravě revue neustále vyprazdňován: „Jaký byl význam skleněných či keramických nízce válcových nádob s čtyřmi výřezy ve směru světových stran? Kultovní předmět, nádobka na obětiny (jedná se o popelník, ale fosilizovaných vajglů v něm už nebude). To bude, pane, disertací!“
ŠTĚPÁN BARTOŠ, ZDENĚK LUKEŠ, PAVEL PANOCH: VE VÍRU MODERNOSTI
Helios – Jiří Razskazov, 215 stran
Architektura v Královéhradeckém kraji zrozená v minulém století. Kotěrův a Gočárův Hradec, Jurkovičovo Nové Město nad Metují, Janákův Náchod. Lukeš: „Převažují rodinné a činžovní domy a úřední budovy, ale jsou tu i sakrální stavby, sanatoria, koupaliště, tovární areály, vodojemy, přehrady, mosty a zdymadla. A také pomníky a náhrobky.“ Obrazová publikace, do níž je radost nahlížet.
DUŠAN PÁLKA: PRAŽSKÝ SPEKTÁKL
Galerie Nový Svět, 132 stran
Přes třicet let chodí centrem hlavního města, poznáte ho podle leiky permanentně zavěšené na krku. Dušan Pálka (1942) fotografuje, co ho napadne. Někdy je to poezie surreálná (srážka škodovky s oděvní figurínou), jindy civilistní (řezník vezoucí půlky prasete kolem fronty na maso), občas sentimentální (důchodci líbající se pod Máchovou sochou) a často ani o žádnou poezii nejde, jsou to prostě snímky Prahy, jak v ní šla léta.
„Občas ho potkávám: překvapuje mne, jak chodí rychle, jako kdyby se bál, že zahne za roh o vteřinu později a ono ,to‘ bude pryč,“ píše v předmluvě Petr Pithart.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].