Než přijde empatická MOE
Ty tam jsou časy, kdy jsem lidi o generaci mladší slýchávala loučit se na ulici slovy „tak čau na ICQ“. Chatování se dnes dělá leda na chatě, letí sociální sítě. Kdo není na facebooku, jako by nebyl, říká se mezi ostřílenými facebookáři a jsou to i třicátníci a ženy, co jsou na mateřské jako já.
Ty tam jsou časy, kdy jsem lidi o generaci mladší slýchávala loučit se na ulici slovy „tak čau na ICQ“. Chatování se dnes dělá leda na chatě, letí sociální sítě. Kdo není na facebooku, jako by nebyl, říká se mezi ostřílenými facebookáři a jsou to i třicátníci a ženy, co jsou na mateřské jako já. Tu a tam lapnu, co je mezi kamarády nového, právě díky nim. Kdo si s kým co začal, takový šibal si totiž změnil na facebooku status ve svém profilu, jakou si kdo založil tematickou skupinu (můj muž jich zakládá několik každý týden) a kdo s kým je díky facebooku opět kámoš, neb teprve ve virtuálu se po letech zase dali do kupy.
Nepřítelem webu nejsem, to ne. Když se koncem devadesátek v Čechách rozjížděl, zřídila jsem si e-mailovou schránu jako ostatní a v bazaru o pár dní později koupila svou první nokii. Radost z prvních esemesek si pamatuji, jako by to bylo včera. Odpírači mobilů, co se tvářili hrdinsky neoblomně, šikanu telefonem prý že nepotřebují, mi tou svou sveřepostí byli trochu k smíchu. E-mailovou schránku i mobil si totiž až na výjimky pořídili také, jen o něco později a nahánět je po všech čertech pevných linek bylo pro okolí obtížné.
Ve chvíli, kdy průkopníci pokroku už sedlají nový zlepšovák, rozjíždějí skype a youtube, odpírači s jazykem na vestě si na konci pelotonu mumlají pod vousy, aby jim to nebylo líto: fuck off šikana signálu a diktát komunikace. Tábor průkopníků kontruje: kdo není na facebooku, nejen jako by nebyl, ale je tak trochu debil.
Schránu na e-maily mám a mobil taky, ale tím to hasne. Blog si nevedu, webstránky nemám, mé ICQ je už pár měsíců mimo provoz a kolem facebooku kroužím jak kolem horké kaše. Čas od času mnou lomcuje pocit, že o něco přicházím, a mám chuť do toho naskočit. Do vlaku plného nových známých a novinek o těch, co už znám. Jenže zůstávám mimo, cosi mě drží zpět. Nejasná obava o ztrátu soukromí, škarohlídství staromilky, pýcha elitářky, co než aby byla na konci pelotonu, radši si jej nechá ujet. A taky je to zácvik. Stop modernizaci, říkám si, že si jednou řeknu už s konečnou platností, a schválně jestli to půjde. Nechat si ujet facebook je proti tomuhle jen zahřívací kolečko. Pak totiž přijde mnohem návykovější brightwater, inteligentnější tupake, tři dé woutu a enormně empatická MOE a to bude teprve mazec. Všechny ty další vychytávky, co se už dnes rodí v hlavách mladičkých vynálezců pokroku a už zanedlouho bude tak těžké se bez nich obejít.
PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE JIŘÍ KRATOCHVÍL
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].