Vrstvy času
Jsme chyceni v pasti lineárního vnímání času. Často podléháme logice, podle níž to, co se jednou stalo, nelze změnit.
Jsme chyceni v pasti lineárního vnímání času. Často podléháme logice, podle níž to, co se jednou stalo, nelze změnit. Ale nemusí tomu tak být, jakkoli se to zdá fantaskní. Historický čas se řadí nejen do přímých linií běžících stále vpřed, nýbrž také do prostupujících se vrstev. Minulé nikdy zcela nemizí, prosvítá jako přepsané písmo na palimpsestu či přetrvává jako město složené z mnoha architektonických stylů.
Drobný příklad: známý Manifest české moderny z roku 1895 byl sepsán v době, kdy se štěpila obrozenecká národní jednota a vznikala moderní česká politika. Jak na ni pohlíželi tehdejší intelektuálové a umělci? Je „plna machiavelismu, kramářství, napalování, maskování“, chce jen sklízet „potlesk, popularitu, květiny, polibky družiček a nadšení národa“. Namísto osvěty pořádá „bengálové produkce“. Signatáři manifestu hledají politickou osobnost se světovým rozhledem a nemohou ji mezi partajními šíbry najít. Od politiků marně žádají trpělivou a odříkavou každodenní práci, která netouží po rychlých výsledcích a osobním prospěchu. Heslem politiků není „nic pro sebe, vše pro věc“. Strany jsou organizované „po vojensku a církevnicku“; nejsou prostředkem, nýbrž cílem.
Jsou to tvrzení jak vystřižená z našich 90. let dvacátého století, kdy se zhroutila vnucená uniformita podle komunistického vzoru a česká politika se vracela ke standardům moderní politiky, s níž začínala právě před sto lety. Listujeme-li Manifestem české moderny, jako bychom si četli v kritických výzvách Impuls 99 či Děkujeme, odejděte.
Uchovejme si citlivost pro rozmanité manévry a masky historického času. Dějiny mohou zrychlovat (války, převraty), zpomalovat (restaurace, normalizace), jsou v nich možné skoky i návraty (z kapitalismu do socialismu a zpět). Určité jevy se vracejí téměř umanutě – například zmíněné odcizení mezi politickou elitou a společností. V naznačené souvislosti bychom potřebovali důkladné dějiny manifestů, výzev a petic – od Svatováclavského výboru 1848 a Manifestu českých spisovatelů 1917 přes petice Věrni zůstaneme 1938, Dva tisíce slov 1968 a Několik vět 1989 až ke zmíněným iniciativám z roku 1999. Podrobný a vrstevnatý obraz moderního českého občanství v mezních situacích by kromě jiného ukázal překvapivě velkou sílu národní paměti. Zároveň by upozornil na to, jak malý vliv na praktickou politiku petice a jiné aktivity mají. Vznikne v listopadu 2009 nový manifest?
Příští týden píše Hana Librová.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].