Proč tady nikoho nic nezajímá

Drago Jančar

(1948) je prozaik, dramatik, esejista. V bývalé Jugoslávii byl také politickým vězněm. Žije v Lublani. Česky mu vyšly knihy Galejník, Příčky z Jákobova žebříku, Prodloužená minulost a Kateřina, páv a jezuita.

Když padla berlínská zeď a obyvatelé komunistických diktatur upřeli pohled plný naděje na Evropu demokracie a otevřených hranic, mysleli jsme si, že nastal čas velkého pohybu lidí, zboží a myšlenek. Byli jsme přesvědčeni, že naše problémy, související s ideologií, všechny ty urážky a drobné nenávisti, které se mezi námi nahromadily v období občanského vegetování, budou brzo otázkou minulosti.

Jenže čím více se čas smělých proměn a nadějí vzdaluje do historie, tím zřetelněji se ukazuje, že my, obyvatelé bývalé východní Evropy a bývalé Jugoslávie, se nejvíc zajímáme sami o sebe, o naše vlastní záležitosti. Naše kolektivní frustrace a kulturní soběstačnost se stávají podstatou věcí veřejných a náš život stále více naplňuje jed provinční nesnášenlivosti.

Nikdy jsem necítil mimořádné sympatie k lidem, kteří se veřejně chlubili, že byli na nějakém novém filmu v pařížském kině, na výstavě v Benátkách, že našli zajímavou knížku v londýnském knihkupectví nebo že byli na koncertě známé rockové kapely v Hamburku. Vždy jsem měl pocit, že je v tom cosi provinčního.

Jenže v poslední době mám dojem, že i tohle je lepší než nic.…