Poučí se papež z ostudy?
V kauze „biskupa, popírače holocaustu“ se běžná média – jako tolikrát – točí na jednom kontroverzním detailu a uchází jim přitom jádro problému.
Martin C. Putna
(1968) je literární historik a kritik, překladatel, spisovatel a pedagog Fakulty humanitních studií UK. V roce 2008 byl jmenován ředitelem Knihovny Václava Havla.
V kauze „biskupa, popírače holocaustu“ se běžná média – jako tolikrát – točí na jednom kontroverzním detailu a uchází jim přitom jádro problému. Kolem dokola se přemílá, zda biskup Richard Williamson skutečně popírá holocaust a zda papež věděl, že Williamson popírá holocaust, a tak dále. Mnohem méně pozornosti se věnuje otázce, co je zač ono Kněžské bratrstvo svatého Pia X., ke kterému patří Williamson a další biskupové, papežem nyní zpět přijatí do společenství římskokatolické církve, proč bylo dosud v exkomunikaci a proč se s ním nyní papež smiřuje. (K tématu též str. 23 a 33–34.)
Obvykle se píše, že Kněžské bratrstvo (zvané podle svého vůdčího ducha, arcibiskupa Marcela Lefebvra „lefebvristy“) je „tradicionalistický“ spolek, který se od římské církve odtrhl na protest proti změnám po druhém vatikánském koncilu, zejména proti nahrazení dosud tradiční „tridentské“ latinské mše liturgií v národních jazycích. Jenomže i to je záměna detailu za jádro věci.
Ve skutečnosti nejde o „tridentskou“ liturgii ani o latinu. Obé je pro lefebvristy jen zástupným symbolem. Oč jde doopravdy, je jejich lpění na předkoncilní MENTALITĚ církve: na oddělení katolického milieu od nekatolíků a nekřesťanů. Na odmítnutí principu svobody vyznání a svědomí. Na vertikální hierarchické struktuře církve, v níž „laici“ jsou jen „církví slyšící“. Na víře, že existuje proticírkevní světové zednářské spiknutí – a tak dále.
Všechny tyto rysy charakterizovaly krizovou mentalitu církve 19. a první půle 20. století. Koncil se s nimi chtěl rázně rozloučit. Přitom však zrušil i mnoho vnějších znaků tradiční církve, i tu tridentskou mši a latinu. Zpětně se ukazovalo, že některé změny, zaváděné shora a naráz, byly špatně promyšleny či špatně realizovány – že do sběru bylo hozeno mnohé z pokladů starých textů a obřadů, které činí římskou církev římskou církví. Bohužel, mezitím se těchto symbolů chopili lefebvristé a na nich založili svůj „odboj“.
Že se tedy jeden z lefebvristů „prořekl“, že popírá holocaust, není jen náhodný výstřelek jednotlivce. Všichni tito lidé v různé míře vyznávají různé druhy nehorázných názorů: proto se přece stali lefebvristy. To je přivedlo do těchto kruhů – ne láska k latině. Popírání holocaustu má pro porozumění problému jedině tu „výhodu“, že to je hovadství zřetelné, všeobecně srozumitelné. Pokud si ho tedy média povšimla, měla by ho pochopit ne jako izolovaný hovadský názor jednoho lefebvristického biskupa, ale jako špičku ledovce různých jiných, méně nápadných hovadství, skrytých pod hladinou, pod falešným heslem „tradicionalismu“. Neboť nejde o žádný „tradicionalismus“, ale o fundamentalismus a obskurantství, parodii na skutečný tradicionalismus.
Nelze být překvapen tím, že lefebvristický biskup tvrdí nehoráznosti. Lze být jen trochu překvapen tím, že papež šel ve své dlouhodobě projevované touze vycházet vstříc „tradicionalistickému“ – ne jen lefebvristickému – křídlu církve tak daleko. Kéž je mu tato ostuda poučením. Jest přece starou – tradiční! – katolickou pravdou, že v obrácení chybujícího a hřešícího lze doufat až do jeho posledního dechu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].