Herectví je deziluze

Jeho dlouhé štíhlé prsty připomínají hudebníka. Jan Cina (1988), který na pražské konzervatoři studuje závěrečným šestým rokem herectví, se k životnímu snu umět hrát na klavír ochotně přiznává. Rychle ale dodává, že je na to moc líný, byť na konzervatoři výukou na tomto nástroji prošel. „Herectví dávám všechny psychické i fyzické síly, takže ve volném čase docela rád nedělám nic, natož abych pravidelně cvičil stupnice,“ vysvětluje mladík, jenž verbálním projevem i úsměvem připomíná hereckou hvězdu šedesátých let Vladimíra Pucholta, proč se touha po klavírní virtuozitě smrskla do podoby jedné obstojně zahrané skladby na piano.

Naopak divadelních i filmových rolí má za sebou na svůj věk už slušnou řádku. „Všechno to začalo, když Fanča rafla režiséra Zdeňka Tyce,“ vzpomíná na počátek kariéry. Filmař totiž hledal představitele dětských rolí do filmu Smradi o problémech s adopcí romských dětí, natáčeném podle scénáře Terezy Boučkové. Na tehdy třináctiletého Jana Cinu, který hrál divadlo ve školním souboru, ho upozornila asistentka režie. „Přišel k nám domů, abych mu něco ukázal, zarecitoval. Líbilo se mu to, a tak jsem dostal první velkou roli. Ovšem naší fence Fanče se asi nějak nelíbily jeho kalhoty,“ popisuje dramatickou příhodu v průběhu nevšedního konkurzu.

Asi to s jeho herectvím…