Uf, uf, to byl den
Ta bolest je nepředstavitelná. Zalapám po dechu, vzepnu se a zařvu třikrát víc, než křičím posledních osm hodin. A vidím, jak ode mě odnášejí mokré červené tělíčko. Naše dítě. Vytáhli ho ze mě kleštěmi. Tak to rozhodně nebylo v plánu.
Ta bolest je nepředstavitelná. Zalapám po dechu, vzepnu se a zařvu třikrát víc, než křičím posledních osm hodin. A vidím, jak ode mě odnášejí mokré červené tělíčko. Naše dítě. Vytáhli ho ze mě kleštěmi. Tak to rozhodně nebylo v plánu.
Nejsem žádná potrhlá přírodňačka. Pečlivě jsem naplánovala porod doma, důkladně jsem vybrala porodní asistentku, zamluvila jsem si dulu, změnila gynekologa… Porod doma jsem volila nikoli z lehkomyslnosti, jak se tu často mylně vykládá, ale z maximální zodpovědnosti. Šlo mi hlavně o to, abych měla dítě hned a už napořád u sebe, abych ho mohla hřát na svém břiše místo v inkubátoru, aby včasné přiložení pomohlo spustit laktaci a já ho mohla bez problémů kojit. Nechtěla jsem, abych byla během porodu medikovaná ani aby mi bylo provedeno protržení vaku blan a nástřih hráze a aby se pupečník přestřihl dřív, než dotepe. Bohužel, všechno jsou to standardní postupy českých porodnic, na které jsem nechtěla přistoupit. Jenže místo toho ležím na porodním sále s nohama nahoře a doktor mi zašívá nástřih od ucha k uchu. A já mu upřímně děkuju.
Kontrakce začaly po půlnoci. Druhý den v poledne už jely naplno. Uklízela jsem jako divá, a když přišla kontrakce, šla jsem na všechny čtyři a hekala. „Uf, Uf, to byl den,“ pouštěli jsme si s mužem písničku Václava Koubka a smáli se tomu. Převládala radost, že si tělo ví rady. Asi ve dvě jsem si vlezla do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu