Nepatřit nikomu než sobě
Vydání esejů Hrady skutečné a povětrné představuje další splacený dluh české kulturní obce vůči tomuto dlouhá léta opomíjenému filozofovi a spisovateli. Laikovi zároveň nabízí vhodný vstup do Šafaříkova myšlenkového univerza a připravuje půdu k možnému postupu dál.
Zbývalo mu pár měsíců života. V červnu 1991 Masarykova univerzita v Brně udělila filozofovi a esejistovi Josefu Šafaříkovi (1907–1992) titul PhDr. honoris causa: přišel si pro něj poloslepý stařec, který podle svého blízkého přítele, básníka Jiřího Kuběny, se „sálem sunul v naprostém tichu fanfár jako přízrak, celý v hluboké černi, na hlavě renesanční baret Erasmův, hotový Jan Hus, vtělený kacíř“. Projev, který pak přednesl, se stal legendárním.
Šafařík ztrácel nit, kontext. Za hrobového ticha a před početným auditoriem se dlouhé minuty přehraboval v papírech. Ti, kteří ho neznali, se utvrdili v názoru, že jde o roztržitého podivína, kterého na pár chvil vynesla ze zapomnění do „výšin“ filozofického světa vlna společenských změn. Jeden z nejvýznamnějších českých myslitelů dvacátého století, autor sbírky esejů Hrady skutečné a povětrné, ale kouzlem nechtěného pouze přesně vyjádřil svůj vztah k akademickému světu. Kuběna o tom ve své korespondenci píše: „…trapnost houstla v kvalitativně Něco jiného – Skandál, Provokaci. I kdyby byl stokrát chtěl, Josef Šafařík by se prostě absolutně lépe nemohl pomstít katedře. Tomuto theatru mundi, které postupně tuhlo, bledlo.“
Pomstít se za pozdně udělené pocty? O ně autor, jehož myšlenkově originální dílo ovlivnilo několik generací českých intelektuálů a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
