Konec šibenice v Čechách 1989

Vladimír Lulek byl k trestu smrti oběšením odsouzen poté, co v roce 1986 zavraždil svou ženu, když ji více než třicetkrát bodl kuchyňským nožem. Potom zabil i svou dceru a tři nevlastní děti, z nichž nejmladšímu byl teprve rok a půl. Nakonec se pokusil zabít i sousedku, která chtěla jeho řádění zastavit. Kat mu oprátku nasadil 2. února 1989, rok a čtvrt předtím, než byl v Československu trest smrti definitivně zrušen.

Provazem i střelnou zbraní

Tajná podzemní chodba mezi pražskou věznicí Pankrác a budovou Nejvyššího soudu je široká kolem pěti metrů, několikrát se lomí a její délka dosahuje asi dvě stě metrů. Právě ve zdech tohoto tunelu jsou dveře do místnosti, která dříve sloužila jako cela smrti. Na cestě k šibenici tudy provázeli odsouzence jen dva lidé – pomocníci kata, kteří odsouzeného vedli nebo ho někdy i nesli, pokud nad svým tělem ztratil vládu – a byli jedinými svědky jeho posledních okamžiků.

Výjimečnost násilného činu Vladimíra Lulka vypovídá o tom, jak soudy v 80. letech k trestu smrti přistupovaly. Tehdejší trestní zákoník nejvyšší trest umožňoval, byť jen ve výjimečných případech. Od období pražského jara ale soudci postupně od trestu smrti ustupovali a nejvyšší tresty ukládali jen za ty nejbrutálnější vraždy.

Přelomem pro rozsudky smrti se stal zákon z roku 1961. Předpokládal, že zločin byl tak nebezpečný, že…