Editorial

Ačkoli spolu články o hospodářské krizi a aktivitách hejtmana Středočeského kraje Davida Ratha nesouvisejí, mají něco společného – strach.

Když se kolega Ondřej Kundra vydal do středních Čech popsat kroky pana Ratha (viz str. 18–21), překvapilo ho, za kolika dveřmi na něj čekaly zmínky o obavách. Kdy mě hejtman vyhodí? Kdy nás zruší? Kdy nás zase z něčeho nařkne?

Mnohé by to mohlo potěšit: Jen ať se bojí ti, kteří mají špatné svědomí. Jenže ono je to ve skutečnosti mnohdy naopak. Obávají se ti, kteří jsou úspěšní. Například prosperující soukromé nemocnice se strachují o svou existenci, protože úspěch znamená reálný důkaz, že hejtman Rath nemluvil pravdu, když varoval před zlými kapitalisty. A on přece soukromé nemocnice potřebuje zestátnit.

Když se slušní lidé začnou bát státu – kraje, je to začátek konce funkční společnosti. Obavy lidí vypovídají o tom, že mnozí Češi se stále ještě cítí jako poddaní. Rath i přesto, že má politický vliv, není jejich pán, ale zaměstnanec. A proti zvůli se lze bránit. Nemluvě o tom, že například o zestátnění nemocnic by musel rozhodnout soud a ten dá Rathovi za pravdu jedině v případě, že se tu uskuteční nový převrat.

Druhý zmiňovaný strach má logičtější základ – strach ze ztráty práce či jistot kvůli hospodářské krizi. Obranu proti ní hledají politici i…