Devět sil Dagmar Voňkové
Umí vykřiknout „Hej!“ způsobem, jaký jsme léta neslyšeli. Svírá kytaru pevně, její síla je velká a ženská, kde může, tam odstrčí mikrofon a zpívá lidem do očí unplugged. V osmdesátých letech patřila k českému hudebnímu exportu po boku Ivy Bittové. Jestliže se o Dagmar Voňkové dnes píše méně, neznamená to, že ztratila tvůrčí energii, která jako by proudila z přírodních časů matriarchátu.
Umí vykřiknout „Hej!“ způsobem, jaký jsme léta neslyšeli. Svírá kytaru pevně, její síla je velká a ženská, kde může, tam odstrčí mikrofon a zpívá lidem do očí unplugged. V osmdesátých letech patřila k českému hudebnímu exportu po boku Ivy Bittové. Jestliže se o Dagmar Voňkové (svého času Andrtové) dnes píše méně, neznamená to, že ztratila tvůrčí energii, která jako by proudila z přírodních časů matriarchátu.
Někdo píše písňová vyznání svým nejbližším: Dagmar Andrtová vlastně také, byť ve svébytné variaci. Studiové album Slunci ležím v rukou, jež vychází po delší odmlce v nahrávání, přináší písně o stromech, které Voňková za posledních léta nashromáždila.
Vzpřímit se a zavolat
Přírodní lyrika, která něžně opěvuje větévky? Na to Voňková nikdy nebyla. Obchází krajinu, vpíjí se do míst a mluví se vším, co pokládá za živé. „Bezi bílý v malém keři, mocné síly Bůh ti svěřil!“ Je to trochu čarování a trochu óda od někoho, kdo umí uspořádat oslavu. Ve vlažných Čechách se nevidí často, že by někdo dokázal z plna hrdla, bez rozpaků a křeče zvolat svoje jméno nebo díkůvzdání. Voňková (kromě mnohého jiného) fascinuje právě touto pevnou rovnováhou.
Písně Jívy, Bez bílý nebo Jasné ráno jsou nesené tak prostými slovy, že by je mnohý dnešní autor písní vůbec neriskoval. Voňková je dokáže naplnit suverénně: snad že má před…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu