Ticho, které bolí

Na první pohled by se mohlo zdát, že útlá novela Mlčení je typicky „ženským“ textem. Mnoho hlasů se teď možná popuzeně zvedá s tím, že neexistuje specificky ženské a mužské psaní. Teolinda Gersãová (69) však toto označení snese proto, že na lidské vztahy nahlíží skrze ženské vnímání světa – opečovává především detaily, pocity a vnitřní krajiny hrdinek. V jistém smyslu je takovéto psaní anachronické a až mile staromilské. V kontextu portugalské literatury, do níž univerzitní profesorka Teolinda Gersãová vstoupila v roce 1981 právě Mlčením, však jde o přelomovou věc. Až po tzv. karafiátové revoluci v polovině 70. let, kdy skončila tamní pravicová diktatura, se totiž začaly v portugalské literatuře objevovat opravdu silné prozaičky. Našly si nejen čtenáře, ale i do té doby nepříliš vítaná témata kritiky patriarchálního uspořádání společnosti.

V novele Gersãové je tímto tématem komunikace mezi mužem a ženou. Dva vztahy – Rusky, kterou její portugalský manžel, profesor literatury, přejmenoval na Lavíniu, a svazek její dcery malířky Lídie s lékařem Alfonsem – jsou klinicky přesně popsané případy neporozumění. V těchto svazcích snivých, melancholických žen s přísně racionálními muži milujícími pořádek se protiklady odpuzují. Oba muži sice udělali v životě rozhodující krok popírající konvence – profesor si přivedl za ženu cizinku s dítětem a starší, životem unavený lékař Alfonso odešel od manželky a žije s mnohem mladší malířkou, tím ale jejich vzpoury skončily. Nastalo žití, v němž znovu hledají pouze na chvíli ohrožený řád a rutinu, v nichž se pak – mlčky – uzavírají. Zatímco Lavínia nachází řešení bolestného ticha v sebevraždě, její dcera uniká osvobozujícím rozchodem.

Všechny rané prózy Teolindy Gersãové využívají rozrušení formy na sled a proud obrazů, který teče a pozvolna a naléhavě tepe jako hudební skladba. Není to náhoda, spisovatelka je také hudebnicí a často své prózy spíše komponuje a jejich formu pečlivě a dlouho hledá. Hrdinčino vyprávění provázejí obrazy popisující portugalskou pobřežní krajinu, melancholii starých domů, písečných dun a těžkých žaluzií. Tyto obrazy halí bolest z věčného nedorozumění a neschopnosti nalézt společná slova do cudného hávu krásy. Číst novelu Mlčení je jako svírat v prstech starou krajku háčkovanou zapomenutou technikou. Je nutné sedět v křesle, v šerosvitu rozsvíceného vánočního stromku a navazovat s Mlčením tichý, ale vášnivý dialog.

Teolinda Gersãová: Mlčení
Přeložila Lada Weissová, Torst, 134 stran