Návrat krále

Dlouho očekávaná fantasy Avatar dává šanci uvěřit v neexistující světy

Před dvanácti lety se James Cameron při předávání Oscarů s odkazem na hlášku Leonarda DiCapria fanfaronsky označil za „krále světa“. Málokdo mu to mohl mít za zlé. Megalomanskou romanci Titanic si musel vydupat ze země a obhajovat potom před studiem překročení rozpočtu i počtu natáčecích dní. Producenti se obávali, že tříhodinová love story s neznámými herci, která na rozdíl od pravidel žánru nekončí happy endem, nepřitáhne do kin dostatečný počet diváků. Režisér ale věděl, že má v rukou archetypální příběh, který se vyrovná nejklasičtějším hollywoodským melodramatům typu Sever proti jihu.

Jedenáct Oscarů a post komerčně nejúspěšnějšího snímku všech dob mu daly za pravdu. Po více než dekádě hlásí král triumfální návrat na trůn. Cameronova dlouho očekávaná fantasy Avatar je jedním slovem úžasná.

Modří Glumové

Avatar připomíná, že jedním z důvodů, proč chodíme do kina, je touha okouzleně se poddat fantazii a uvěřit na chvíli v neexistující světy. James Cameron si počkal několik let, až budou digitální technologie natolik dokonalé, aby mohl bez kompromisů uskutečnit svůj vysněný projekt, a nabízí divákům něco, co ještě neviděli. Revoluční vizuální stránku naštěstí podporuje i efektivně vystavěný příběh.

Cameron stvořil a na plátno přenesl logicky fungující a do všech detailů vypiplaný fikční svět. Ocitáme se na planetě Pandora někdy ve dvaadvacátém století našeho letopočtu. Povrch planety zvrásněné hlubokými kaňony a divukrásnými pohořími pokrývají divoké pralesy se stromy velikými jako mrakodrapy, v nichž se pohybuje množství roztodivných tvorů. Pokročilá digitální animace dovoluje režisérovi tenhle fantastický svět, který jako by vypadl ze stránek nějaké sci-fi mutace National Geographic, prokreslit do nejmenších podrobností. Kromě hrdých ptakoještěrů, krvelačných vlků nebo létajících medúz jej obývá druh lidem podobných bytostí s modrou kůží, žlutýma očima a špičatýma ušima. Cameron využívá pohyby a gesta herců a digitálně je převádí do animovaných 3D modelů (podobně jako u Gluma v Pánu prstenů) a výsledek je víc než přesvědčivý. Je ale zásluhou příběhu, že tyto mrštné třímetrové tarzany a amazonky vytvořené z nul a jedniček začne divák brzy považovat za plnokrevné postavy z masa a kostí.

Cameron pro domorodý kmen Na´vi vymyslel vlastní jazyk a celou mytologii, která se inspiruje Lovelockovou hypotézou Gaia. Zde je onou matkou bohyní Eywa, přítomná ve všech živých bytostech i stromech a rostlinách. Její síla se koncentruje v mystickém Stromu života, ale celý ekosystém je propojen neviditelnou sítí sdílených informací. Příslušníci kmene Na´vi jsou prodchnuti silnou úctou ke všemu živému, a když už musejí zabíjet pro obživu, tak jedině s rituálním vzdáním díků oběti. Nyní se ale zdá, že principy budou muset obětovat kvůli boji s ničivým nepřítelem: nebešťany, jak říkají lidem, kteří se na ně snesli z výšky a brázdí oblohu s těžkými kovovými stroji. Těžařská korporace ze Země totiž našla na planetě ložiska vzácného kovu a jeho největší koncentraci právě pod obřím stromem, kde po staletí žijí Na´viové.

Preventivně na indiány
Pro komunikaci s domorodci používají těžaři, chránění armádními žoldáky, takzvané avatary. Vědce, jejichž vědomí napojí na těla uměle vytvořená z DNA Na´viů. Nejvíce se s místními však podaří sblížit Jakeovi Sullymu (Sam Worthington), mariňákovi na vozíčku, který se ve svých virtuálních snových výletech do nitra džungle učí dovednostem a hodnotám „divochů“, jak je pohrdavě označují lidští vojáci. Jake se cítí čím dál víc schizofrenně: virtuální realita je mnohem víc naplňující než ta skutečná. Zvlášť když je v ní princezna Neytiri (Zoe Saldanaová) a Eywa dává Na´viům znamení, že Jake by mohl být oním vyvoleným, který by je zachránil před zkázou a jejich planetu před vydrancováním.

Tvůrci tu dávají vzpomenout na genocidu indiánů, hořící lesy připomínají vietnamskou apokalypsu, řeči armádních velitelů o preventivním útoku zase doktrínu zcela nedávnou. V Avataru se objevují motivy z mnoha filmů – od Matrixu či Tance s vlky po nádhernou ekologickou pohádku japonského Disneyho Hayaa Miyazakiho Princezna Mononoke. Ale Cameronův příběh obstojí sám o sobě, buduje pomalu vztahy mezi postavami, takže se o ně na konci budete bát. Monstrózní závěrečná akční sekvence dokazuje, že jsou v Hollywoodu ještě mistři, kteří umějí bitevní vřavu natočit přehledně a nemusejí používat berličku epileptického střihu, abyste napětím zarývali prsty do opěradel.

Autor těchto řádků pocítil při sledování filmu několikrát nefalšované dojetí. Těžko říci, jestli se o něj zasloužily více mechanismy vyprávění, nebo extáze z dokonalé filmařiny. Vzpomněl si také, co pro něj jako pro puberťáka znamenaly Cameronovy filmy Terminátor a Vetřelci, když se po revoluci krátce po sobě dostaly do kin, a uvědomil si, že kdyby mu bylo teď takových dvanáct třináct, tak z filmu, jako je Avatar, týden nespí. Snobové byli svého času v rozpacích, když filozof a brilantní intelektuál Karel Thein označil zcela vážně v jednom ze svých esejů o kinematografii Jamese Camerona za nejvýznamnějšího západního tvůrce 90. let. Ale vyvolat takhle slastný divácký pocit je skutečně výsadou jen těch nejlepších.

Avatar
Režie James Cameron, česká premiéra 17. 12.