Kdo je agent

Dokola posloucháme, že se nevyrovnáváme s komunistickou minulostí. Pravdě se víc podobá, že se snažíme, ale moc nám to nejde. Točíme se v kruhu morální frustrace: KSČ byla před 16 lety prohlášena za zločinnou a zavrženíhodnou, a ona tu nadále působí; a český byznys je prošpikován bývalými „kádry“. Na vyčištění veřejného prostoru od lidí starého režimu je už opravdu pozdě, to se dalo udělat na počátku 90. let zrušením KSČ a vyjmutím kádrů z privatizačních procesů. Požadovaly to tehdy jen okrajové politické proudy, především KAN a KPV. Dnes nám zbývá jen poznání. A právě v tom je potíž: chybí invence, trpělivost, vhled. Prameny máme k dispozici dávno, není třeba čekat, až bude každý dokument digitalizován. Od otevřeného archivu k pochopení minulosti ovšem vede náročná cesta. V poslední době se to znovu ukazuje v kauze poněkolikáté již znovuobjeveného agenta StB s krycím jménem Gogh. Po soudním způsobu se hledají důkazy, aby se dalo odpovědět na jedinou otázku: spolupracoval, či ne?

Něco zcela jiného je osvětlení existenčních a existenciálních dilemat a nevyhnutelně kontroverzních činů svobodomyslného člověka, kterého StB držela ve svěráku. Museli bychom s nestrannou citlivostí zasadit jeho život do všedních reálií diktatury i jejího nevšedního byrokraticko-represivního aparátu. Nabízejí se dva přístupy, které by měly splynout v komplementární interpretaci. Nepominutelné je svědectví člověka, jenž figuruje v policejních dokumentech jako spolupracovník. Ojedinělý příklad najdeme v hluboké existenciální zpovědi herečky Vlasty Chramostové, vydané roku 1999. Na druhé straně jde o kontext a tady je nutné odpovědět na řadu otázek: co byla komunistická diktatura, jak a komu se v ní žilo, jak fungoval policejní aparát, jak se vyráběly agenturní zprávy, kdo a z jakých zdrojů jim dával finální podobu, jak se v činnosti StB projevovaly byrokratická rutina a šlendrián, jimž se nevyhne žádná instituce. A to vše propojit s pochopením pro ono „lidské, příliš lidské“ – jak u obětí, tak i u strůjců toho zlého. Takový úkol je zjevně nad síly historiků-dokumentaristů. Vylíčit životní drama je spíše výzva pro spisovatele formátu Dostojevského či Conrada, jenže kde je vzít. A tak nezbývá než zdlouhavá práce průměrných badatelů, jejíž dílčí sporné výsledky nebudou hned vytrubovány jako bombastická odhalení, která nakonec jádro věci spíše zakryjí. Chvilkové morální pohoršování nikoho nic nestojí a nikam nevede.