Čepice na cestách

Je tma. Což je v podzemní garáži běžné. Svítí tu sice pár zářivek, ale do auta světla moc nedopadá. Dovnitř červené škodovky, kde jsem pěkně natažená přes opěradlo hlavy sedadla pro řidiče. Už tomu bude rok, co tady splývám s potahy. Zimní pletená čepice. Ale i čepice má svůj příběh.

Před rokem jsem si ještě hověla na hlavě jednoho brazilského odborníka. Taky byla zima a červenou škodovkou, jak jsem pak zjistila redakčním autem, vezli mého pána na besedu. Šlo to jako po másle, ale tu začal odborník vidět rudě. On to býval pěkný pruďas. Zkrátka když jedna redaktorka vytáhla balíček papírových kapesníčků, aby se vysmrkala, rozkřičel se. „To ničit naše tropická pralesy ty kapesnyky. Co váš jeden smrk, to kus našeho strom v tom, v pytli. Proč nepoužívat plátěná, pěkně je doma vyprat a zase do kapsy?“

Následovala přednáška o mizejícím amazonském pralese, což ho tak rozohnilo, že si mě sundal z hlavy a natáhl přes horní opěradlo sedadla pro řidiče. A tak jsem tu zůstala, zapomněl na mě. A rok už jezdím v redakčním autě. Po Čechách, Moravě i po cizině. A všichni ti redaktoři a fotografové na mě taky zapomněli a já pěkně natažená jenom poslouchám jejich příběhy, hovory, ale i sny nebo písničky.

Třeba ta okatá novinářka, která cestou do Liberce říkala kolegovi, že už z práce blbne. A on se ptal, jak se to projevuje. A ona povídá: „Ve snech, například včera se mně zdálo, že se potápím u korálového útesu s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi, jak to má být, pozoruju barevné rybičky a naráz vidím někoho, jak se taky potápí a pozoruje to samé co já. Tak k němu plavu a víš, kdo to byl?“ Na což fotograf zakroutil hlavou a ona vyhrkla: „Normálně spisovatel Kundera. Pěkně v plavkách někde v teplém jižním moři a já ti ho hned přes ty bubliny, co jsme vypouštěli, požádala o rozhovor, protože jsem zjistila, že mám u pasu vedle harpuny zavěšený i diktafon. A on že prý to na souši nedělá, jako rozhovor, ale pod vodou prý učiní výjimku. A tak mu kladu otázky o jeho minulosti i díle, a čím víc jsou ostřejší, jdou na tělo, tím větší bubliny Kundera vypouští. Prostě takový kulturně-společenský podvodní komiks.“

Anebo zase jiný fotograf, ten, co pořád vypráví zážitky z cest. Sjel toho hodně. Třeba o Podkarpatské Rusi tvrdí, že už tam byl víc než třicetkrát. V autě má ale zvyk, že kdykoli překročíme státní hranice, začne zpívat nějakou tamní lidovou píseň. Jako posledně na Slovensku. Ještě jsme nebyli ani u Bytče a hned spustil: „Na salaši na tom hornom, praštil bača baču hovnom, kdo neverí, ať tam beží, chudák bača tam furt leží.“ To z rádia čepice fakt neuslyší.

A pak je tu novinář, který moc nezpívá, ale o muzice se rád baví. Hlavně o jakési kapele Plastics People of, dál už si to nepamatuju. V létě jel na schůzku do Havířova, měl zpoždění, a tak na to pěkně šlápnul. Oni jsou všichni ustavičně v jednom kole a za něčím se ženou, prý už někde netrpělivě čeká editor. Ale tehdy u Olomouce spíš čekali policajti a tak ten plastický člověk, on to někdy o sobě říká, zaplatil dva tisíce korun pokutu. No a pak byl z toho tak vyšinutý, že do auta natankoval namísto benzinu naftu.

Jo, jo, dějí se věci v tom novinářském světě. Když někam jede vedení redakce, to jde většinou do tuhého. Řeší se vládní krize, výroky Ústavního soudu, státní deficit, jakýsi Obama, který zdědil radar a neví si s ním rady. Anebo do jistého Putina zahleděný Hrad. Jak může Hrad po někom házet okem, to fakt nechápu. Stejně mně uniká i nějaký Paroubek, který prý jde Topolovi po krku. A taky kníže, jenž se stal předsedou. To mu říkají pane předsedo kníže? A co si má čepice myslet o tom, že tou slavnou Vietnamkou je vlastně Čech? A do toho ten vousatý novinář se psem posílá zprávy z Milešovky, co se na nás žene. Jako by to nestačilo, o čem všichni píšou. Jemu asi ne, když pořád jezdí na kopec pozorovat mraky a sledovat změny tlaků. Jeden by se z toho zkrátka picnul, co jim všechno táhne hlavami.

Dneska ale bude klid, nikam se nepojede. Jsou Vánoce a vydýchávají. Ano, přesně tak. Posledně se tu dva z nich loučili. Prý hezké svátky a vydýchej ten rok, než to zase začne znovu.