Chtěla bych umět říct tu větu za každého, komu berou důstojnost
„Máš kapesník?“ ptala se matka ve dveřích každé ráno, než jsem vyšla na ulici. A protože jsem ho neměla, vrátila jsem se pokaždé do pokoje. Každé ráno jsem tu otázku čekala. Kapesník byl důkaz, že máma má o mne starost. Později během dne jsem už byla odkázána sama na sebe. Otázka Máš kapesník? byla nepřímá něžnost. Přímá by byla trapná, něco takového u vesničanů neexistovalo. Láska byla převlečena za otázku. Jen tímto způsobem se dala říct pracovní instrukce. To, že hlas byl strohý, dokonce podtrhovalo něžnost. Každé ráno ve dveřích jsem jednou kapesník neměla a podruhé ano. Až poté jsem vyšla na ulici, jako kdyby tam s kapesníkem byla i matka.
O dvacet let později jsem byla už dávno ve městě sama za sebe, překladatelkou ve strojírenské fabrice. V pět jsem vstávala, v půl sedmé začínala práce. Každé ráno zněla na dvoře fabriky hudba z amplionu. Jenže dělníci, kteří seděli a jedli, měli prázdné oči jako bílý plech, svačinu zabalenou do novinového papíru. Dva roky uběhly v poklusu všednosti, jeden den jako druhý.
Pohled na ulici Slávy
Ve třetím roce se stejnost dní změnila. Třikrát v jednom týdnu přišel brzy ráno za mnou do kanceláře obrovský kostnatý muž s& …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
