Zlatý důl od ČEZ

Chcete levně koupit parcelu uprostřed miliardové elektrárny? Tu je návod, kým musíte být a co musíte udělat.

Jméno Romana Lamky (44) je naprosto neznámé. Z veřejně přístupných zdrojů o něm nelze zjistit víc, než nabízí zmínka o advokátní kanceláři, kterou tento muž vlastní. Archivy českých médií jeho jméno neznají vůbec.
„Je to omyl, tady nikdo není,“ vyhrkne mužský hlas na čísle mobilu uvedeném na advokátově webu, když se na druhém konci představí novináři. A bez rozloučení končí hovor. Pak už sluchátko nezvedá opravdu nikdo. „Jakékoli Vaše další snahy o komunikaci se mnou považujte prosím za zcela bezpředmětné,“ vzkazuje pan Lamka nakonec – po několika dalších pokusech o kontakt – e-mailem do redakce Respektu.

Proč je tato připomínka marných snah o rozmluvu nutná a kdo je vlastně Roman Lamka? Na druhou otázku dnes nemáme jednoznačnou odpověď. Pro nechuť pana Lamky hovořit s tiskem se však poměrně zásadní vysvětlení nabízí. Je to příběh spjatý s největší tuzemskou energetickou firmou ČEZ, kde najdeme na jedné hromadě všechna podezření, kterými mocný gigant v posledních letech ohromuje českou společnost. Jde tu o podivně levné prodeje pozemků, předražované zakázky za desítky miliard korun a klientelismus, kterému spolu s manažery ČEZ nápadně zametají cestu i čeští politici.

Příběh Romana Lamky je zatím otevřený, už teď je však jisté, že byznys, který se kolem něj roztočil, může ovlivnit život Česka na desetiletí.

No nekupte to
Pro začátek se seznamme ještě s jedním naprosto neznámým jménem – kadaňskou firmou RRK. Tato stavební a údržbářská společnost vznikla na počátku devadesátých let přímo v areálu severočeské hnědouhelné elektrárny Tušimice a v podstatě nikdy nespolupracovala s nikým jiným než s jejím majitelem, kterým je ČEZ.

Tato letitá symbióza dostala nový náboj před třemi lety. Tou dobou se totiž v ČEZ rozhodovalo o investici, která by měla tušimickou elektrárnu ze stárnoucího špinavého provozu přeměnit v moderní zařízení splňující ty nejpřísnější ekologické normy. Ve hře je sedmadvacet miliard a z pohledu firem jako RRK i nebývalé možnosti zisku z dlouhodobých kontraktů, které si náročná přestavba vyžádá.

Tušimice nejsou jediné – dalších pětadvacet miliard se ČEZ rozhodl investovat do obnovy nedaleké hnědouhelné elektrárny Prunéřov, zhruba třicet miliard pak do posledního ze starých severočeských provozů ČEZ Ledvice. Práce na obnovách elektráren dnes běží a mimochodem je překvapivé, že média (včetně Respektu) dosud tuto téměř stomiliardovou investici opomíjela. Jak se totiž ukazuje, odhadované sumy mohou být ve skutečnosti ještě mnohem vyšší a už dnes je otázkou, kde budou elektrárny na svůj plánovaný více než čtyřicetiletý provoz brát uhlí, pokud nepadnou těžební limity.

A tady se vracíme do příběhu advokáta Lamky a firmy RRK. V roce 2008, kdy se rozběhly přípravy na rekonstrukci celého areálu Tušimic, koupili kadaňští údržbáři od ČEZ přímo v elektrárně šest budov i s parcelami a dalších více než deset hektarů pozemků. Jde zhruba o osminu celého areálu, položenou navíc v jeho samotném centru.

Cena, za kterou RRK svůj kus Tušimic koupila, je přitom neuvěřitelně nízká. Za celý balík lukrativních nemovitostí dali jen něco přes sedm milionů a součástí dohody je i podmínka, že prodávají – tedy ČEZ – zaplatí kupujícímu nové oplocení a příjezdovou cestu. Metr čtvereční zastavěné plochy tak vychází na méně než stokorunu, nezastavěné pozemky na neuvěřitelných deset korun za metr. Srovnávat cenu pozemků v srdci elektrárenského areálu s čímkoli jiným prakticky nejde, za podobné částky však na Kadaňsku člověk nepořídí vůbec nic – i rozbořená chatka se zarostlou zahradou daleko za městem je v metráži třeba šedesátkrát dražší.

Tušimice přitom nejsou jedinou elektrárnou, kde se obchoduje s pozemky. Celkem pět budov s parcelami a další dva hektary půdy se jen několik měsíců po tušimickém kšeftu prodává v dalším ze zmíněných hnědouhelných provozů – Prunéřově. A také tady pozemky nakonec získává společnost RRK.

Odměny a detektivové

Otázka je jasná: proč ČEZ prodává nemovitosti spadající do mnohamiliardové obnovy areálu za tak nízkou cenu, respektive proč se jich firma vůbec zbavuje? Mluvčí ČEZ

Ladislav Kříž

má jednoduché vysvětlení.

„Prostě je už nepotřebujeme,“

říká.

„S komplexní obnovou elektráren nijak nesouvisí a z jejího hlediska nejsou nijak využitelné,“

dodává s tím, že firma je vlastně ráda, že se „nepotřebných“ (byť solventních nájemníků plných) budov a parcel v elektrárně zbavila.

Křížova odpověď ovšem vyvolává další otázku. Jakou cenu mají pozemky uprostřed elektrárny, obklopené na všech stranách pozemky ČEZ, pro kadaňské údržbáře? Přesně řečeno pro Romana Lamku, který vstoupil do hry okamžitě poté, co ČEZ dokončil zmíněný prodej. Firma Lamkovy ženy kupuje na konci roku 2008 od obchodních partnerů RRK několik z čerstvě nabytých prunéřovských nemovitostí, samotní kadaňští údržbáři se ze zcela nepochopitelných důvodů vydávají Lamkovi úplně všanc. Jak dokazuje plná moc podepsaná třemi původními majiteli, firmu RRK od toho momentu řídí právě pražský právník a jeho rozhodnutím je formální sídlo firmy okamžitě přesunuto do Lamkovy domovské Prahy.

Je třeba říct, že není jasné, co celý podivný obchod znamená. Odehrál se uvnitř ČEZ, a nebýt zdroje ze samotné firmy, nikdo by se o ní jako o firemní skryté operaci nedozvěděl. Roman Lamka se s Respektem odmítl bavit a neúspěšně skončily i žádosti o rozhovor u všech tří původních majitelů firmy RRK. Přitom vysvětlení toho, co se na severu Čech před rokem odehrálo, by právě od zmíněných pánů bylo více než zapotřebí. Spekulace našich zdrojů z branže totiž tuto transakci dávají za příklad obchodu, kterým mocenská struktura ČEZ – organizace, o níž bývalý ministr financí Miroslav Kalousek řekl, že je „silnější než vláda“ – může odměňovat nebo si zavazovat lidi, případně získávat zdroje ke korupci politiků.

Roman Lamka dále vlastní poradenskou firmu AIL, která poslední tři roky zajišťuje kompletní inventarizaci nemovitostí společnosti ČEZ – tedy i nemovitostí v areálu tří hnědouhelných elektráren na severu Čech. Firma Lamkovy ženy Petry Aramis Bohemia má pak na starost inventarizaci vybavení budov ČEZ. To znamená, že pražský advokát vidí opravdu hodně hluboko do vnitřností „systému ČEZ“. A navíc není žádným nováčkem ani ve světě kontaktů s politiky. Má blízko k čerstvému místopředsedovi pražské ODS a korupčními skandály opředenému starostovi Prahy 5 Milanu Jančíkovi, jehož radnici pomáhala Lamkova firma AIL se správou obecního majetku právě v době, kdy média informovala o neuvěřitelně levných prodejích či pronájmech majetku Prahy 5 Jančíkovým spřízněným firmám. (Byla to zajímavá spolupráce: Respekt má k dispozici například dokument, podle něhož Jančík vyplácí Romanu Lamkovi z obecních peněz jeden a čtvrt milionovou odměnu za to, že radnici pomohl od firmy ČEZ získat dvoumilionovou dotaci pro obecní školku.)

Spolupráce obou mužů funguje dodnes. A dobré známé má Roman Lamka i mezi sociálními demokraty. V roce 2005 se podle informací Respektu při studiu plzeňských práv seznámil s čerstvě odstoupivším premiérem Česka Stanislavem Grossem a oba poté nastoupili do funkce koncipienta u pražského advokáta Eduarda Bruny, proslaveného například obhajobou z korupce nařčeného šéfa lidovců Jiřího Čunka.

Hluboko do systému vidí i lidé z RRK, kteří – jak si ukážeme později – mají dnes velký přehled o rozdělování miliardových zakázek ČEZ a hrají v tomto procesu i velkou roli. To už ovšem souvisí s jinou věcí, která je rovněž hodna detektivního pátrání – a sice s rekonstrukcí elektráren, ve kterých RRK nakoupila pozemky. Zdá se to strašně dávno, ale není to ani deset let. „Díky ní budeme moci odpojit staré uhelné elektrárny, které znečišťují ovzduší,“ vysvětlovali v roce 2001 novinářům manažeři ČEZ důvod, proč je nutné nekoukat na nějakou tu stovku miliard a dostavět atomovou elektrárnu Temelín.

Dnes jsme tedy o deset let dál a plány se pořádně změnily. V Temelíně se v současnosti uvažuje o výstavbě dvou nových bloků a trojice uhelných elektráren v severních Čechách se místo závěry naopak těší na mnohamiliardovou rekonstrukci.

Způsob financování rekonstrukce tří zmíněných elektráren se přitom dá nazvat socialistickým podnikáním v podmínkách kapitalismu. Nejde přitom jen o masivní předražení původně plánovaných cen za rekonstrukce elektráren, ale především o neprůhledný systém, v němž se při těchto mamutích investicích peníze polostátní firmy rozdělují (viz rámeček). Hlavní problém rekonstruovaných elektráren ovšem leží ještě někde jinde.

Za limity
Elektrárny za sto miliard, jejichž životnost se počítá zhruba na čtyřicet let, nemohou návratnost investovaných peněz zajistit, protože stávající limity těžby hnědého uhlí jim zaručují provoz maximálně na patnáct let. To tvrdí představitelé ministerstva životního prostředí a do jisté míry to připouští i ČEZ. „Pokud nebudou prolomeny limity, pojedeme nejpozději od roku 2020 jen na část výkonu,“ říká mluvčí ČEZ.

Je tedy ČEZ tak krátkozraký, že strká desítky miliard do rizikového projektu? Anebo se díky těsným vazbám na tuzemské politiky výsledku souboje o limity už dopředu nebojí? Druhá možnost vypadá reálněji.

Vláda Jana Fischera stáhla před čtrnácti dny ze sněmovny návrh novely horního zákona. Tato čtrnáct měsíců stará novela sepsaná tehdejším ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem velmi zjednodušovala možnost jednou provždy odepsat z majetku státu zásoby uhlí ležící za limity. Ty, jak známo, stanovil před šestnácti lety kabinet Petra Pitharta ve snaze zabránit totálnímu vydrancování severočeské krajiny.

Bursíkova novela mohla teď jednou provždy opětovnému prolomení limitů zamezit. Krok Fischerovy vlády byl však jen pokračováním několikaměsíční práce poslanců napříč všemi politickými stranami (kromě zelených), kteří Bursíkovu novelu pětkrát odmítli pustit do projednávání ve sněmovně.

Při pohledu na aktuální politické dění se zkrátka nelze ubránit dojmu, že manažeři ČEZ svými investicemi do uhelných provozů nijak neriskují. Už Topolánkova vláda (s velkou podporou sociálních demokratů) začala připravovat energetickou koncepci, která s prolomením limitů – a s výstavbou dalších jaderných elektráren a s těžbou uranu a s podporou těžkého energetického strojírenství – počítá. Z toho všeho bude profitovat především ČEZ a jeho dceřiné firmy jako třeba Škoda Praha Invest, která jako generální dodavatel ovládne rekonstrukce a stavby různých elektráren a tepláren za zhruba dvě stě miliard korun. Bez energetické koncepce a prolomení limitů by se ovšem nestavělo téměř nic.

Fischerova vláda návrh koncepce dotáhla do podoby konkrétního návrhu, který dnes prochází připomínkovým řízením, a podle řady expertů je prolomení limitů jen otázkou času. Těžba hnědého uhlí není klíčová jen pro elektrárny a teplárny ve vlastnictví ČEZ, stejný zájem o uhlí mají noví energetičtí hráči na trhu J&T, PPF nebo uhlobaroni ze společnosti Czech Coal (Mostecká uhelná), kteří vlastní licenci na těžbu uhlí za limity za stovky miliard korun.

Já nic, já Muzikář
Zhruba od stejné chvíle, kdy se na veřejnosti diskutuje o jasném zájmu ČEZ a dalších firem na prolomení uhelných limitů, se přitom v médiích objevují analýzy a komentáře pokoušející se popsat kartelizaci moci, jaká mezi firmami a tuzemskou politickou scénou ruku v ruce probíhá. Řečeno v kostce naznačují, že politické strany kromě oficiálních příjmů získávají i finance z černých fondů společnosti ČEZ. Jak přitom mimo mikrofon potvrzuje nezávisle na sobě několik parlamentních politiků i byznysmenů, při podobných spekulacích se často objevují i konkrétní sumy. Ta nejčerstvější hovoří o čtyřech stech milionech vyplacených v letošním roce dvěma nejsilnějším parlamentním stranám ODS a ČSSD.

Přestože se překvapivě právě na této sumě shodlo nezávisle na sobě hned několik politiků a expertů, nejde v tuto chvíli o nic jiného než o bezcennou fámu. Kromě stejné cifry totiž mají autoři podobných spekulací společné i to, že se pod sebejemnější tvrzení o podobné korupci nechce nikdo z nich podepsat.

Důkazy o konkrétních pohybech peněz tedy chybějí, na druhou stranu o tom, jak nadstandardně a těsně spolupráce mezi politiky a ČEZ v dnešním Česku funguje, přesvědčili v poslední době sami politici veřejnost hned několikrát.

Nejznámější případ z letošního léta, kdy se v italském Monte Argentariu sešli bývalý premiér Mirek Topolánek, hlavní energetický expert sociální demokracie Milan Urban a předáci ČEZ Martin Roman a Vladimír Johanes na luxusní dovolené, snad ani není potřeba připomínat. Nad bezprecedentní zhruba šedesátimiliardovou dotací ve formě emisních povolenek, kterou poslanci obou zmíněných stran krátce před italskou dovolenou ziskové firmě přiklepli, experti dodnes kroutí hlavou.

Odborníci na sledování korupce také nabízejí několik cest, jakými ČEZ na výplaty případných černých fondů pro politické strany získává peníze. Jednou z možných je poskytování neprůhledných zakázek firmám typu RRK. Pravděpodobný zisk jde lehce účetně skrýt a finance mohou být použity na cokoli, včetně úplatků pro politiky.

Dalším klíčem jsou podle řady indicií nejrůznější poradenské či právnické služby externích firem – jako je například ta právníka Romana Lamky –, které ČEZ hojně využívá. A do třetice experti ukazují na v Česku sporadicky sledované zahraniční akvizice ČEZ.

Jen pro ilustraci. Podezření naplňuje například nedávný nákup uhelné elektrárny v bulharské Varně za sedm miliard korun. Jak se krátce po dokončení akvizice ukázalo, elektrárnu je nutné zcela rekonstruovat, podle ČEZ minimálně za stejnou částku, jakou firma zaplatila při samotné koupi.

Generálním dodavatelem rekonstrukce má být opět dcera ČEZ Škoda Praha Invest, která už ovládla stavby Tušimic, Prunéřova, Ledvic nebo třeba připravovanou stavbu elektrárny v Počeradech. A stejně jako při všech dalších zahraničních nákupech i tentokrát ČEZ využívá hojně služeb českých právnických firem. V tomto případě jde o tuzemskou pobočku kanceláře Weil, Gotshal & Manges, jejímž nejznámějším tuzemským představitelem je Karel Muzikář, právník vyhlášený těsnými kontakty na politiky. A ve hře nejsou žádné drobné. Za asistenci při neprůhledné investici ve Varně dostala kancelář podle energetických expertů odměnu v řádu stovek milionů korun.

Časy se mění
Jak už bylo řečeno, žádné z výše zmíněných podezření o možných kanálech, kterými by mohly z ČEZ proudit peníze do pokladen tuzemských politických partají, neumíme zatím prokázat. Časy se však pomalu mění. Leccos může v následujících měsících odhalit před několika dny skončená hloubková kontrola Evropské komise. Zlomové události se dějí i u tuzemských soudů.

Po žalobě několika neziskových organizací, které si stěžovaly, že státní ČEZ odmítá zpřístupňovat informace o svých investicích, Nejvyšší správní soud rozhodl, že ČEZ je z podstaty svého fungování veřejnou institucí, a tedy firmou, která se před otázkami novinářů či právě neziskových organizací nesmí schovávat za odkazy na obchodní tajemství. Hned několik organizací vzápětí ohlásilo, že je to pro ně šance k mnohem detailnější kontrole vnitřního fungování firmy a motivací jejích budoucích rozhodnutí.