S Elsou po červené

Ráno obstarává naše krávy, prasata a slepice manželka, tak vstávám až kolem půl osmé. Jdu do knihovny. Ta je v našem malém kulturním domě a já tam pracuji jako knihovník. Zatopím a čekám, jestli někdo přijde. Máme tu české i rumunské knihy, jaké nemá ani knihovna ve městě. Nikdo si je ale moc nepůjčuje. Jen když něco konkrétního potřebuje. Mladí chodí na ping-pong, do hudební zkušebny. Ani na internet moc nechodí, protože je drahé připojení.

Čekám do půl jedenácté, pak zavírám. Přes den jsou všichni lidé na poli a stejně by nikdo nepřišel. Tak jdu také pracovat na pole. Podruhé otevřu kolem páté a zůstávám do deseti. Tak to je pořád. Občas jedu navštívit děti do Čech a občas vyrážím značkovat turistickou trasu, která vede přes české vesnice u nás v Banátu.

Jsou tři hodiny ráno a my nasedáme do auta. Syn, já a Elsa Šebková, dcera senátora z Prahy, která se u nás objevila jako turistka a pak tu rok zůstala pomáhat na poli a u zvířat. Jedeme do jedné z českých vesnic, Bígru. Odtud chceme jít pěšky a cestou barvit turistické značení.

V pět hodin jsme na místě. Dělám tuhle práci dvakrát ročně a pokaždé musím dobře spočítat, kolik budu potřebovat barvy. Čeká nás pět dní chůze, to znamená kilo žluté, aspoň dvě kila červené a čtyři bílé. Od Klubu českých turistů jsem dostal speciální nosič na barvy a štětce. Jednou jsem to zkoušel i na kole, několikrát jsem ho ale musel do strmého kopce nést na rameni, tak radši chodím pěšky.

Před deseti lety sem na tuhle práci nadace Člověk v tísni posílala značkáře z Čech, bylo to ale moc drahé, tak to svěřili mně. Musel jsem se napřed zaučit: jak vybírat stromy a kameny, které nejsou víc než dvě stě metrů od sebe, a jak dělat značky na křižovatce, aby byly vidět od jedné značky ke druhé. Cestou spím ve vesnicích u známých nebo pod širákem, protože někde ani za den nestihnu dojít z jedné vesnice do druhé. Obvykle chodím sám. Nedávno jsem ale značil krátkou cestu kolem naší vesnice Gerník, Else se to moc líbilo a trvala na tom, že chce jít se mnou.

Vyrážíme z Bígru v pět ráno dvacet šest kilometrů do nejbližší vesnice Eibenthál. Beru bílou, Elsa žlutou. Dělá značky hrozně poctivě a říká, že to musí být udělané tak, aby ani ona nezabloudila. A ona prý lehce zabloudí.

Přespáváme pod širákem kousek před vesnicí. Ráno pak měníme žlutou za červenou, projdeme vesnicí a značíme jinou trasu zpět. Ta už je horší – hodně do kopce přes horu Kopřiva, největší kopec v okolí. Tam nás zastihla zase tma, děláme si ohýnek a přespáváme. Tady se říká, že v lesích kolem jsou medvědi, ještě jsem tu ale žádného nepotkal. Lidé se taky bojí hadů, ani toho jsme ale za celých osmdesát kilometrů neviděli. Určitě tu jsou, ale ne na pěšině. Odtud utečou.

Mezi Bígrem a Rovenskem vede trasa po pěšině hustým lesem hodně do kopce a pak zase z kopce. Napřed je nejtěžší část trasy – po bývalých kolejích, kde jezdily vozíky na svážení dřeva. Koleje už jsou vytrhané a zarostlé. Někde musíme pěšinu prosekávat. V jednom místě se utrhl kus kopce a část cesty je zavalená zeminou.

Pak se jde prudce nahoru na kopec jménem Ilova. To je nejhezčí část. V Rumunsku je zákon, že les se má po sto třiceti letech jeho stáří pokácet, protože pak už dřevo víc nesílí. Nechávají se jen ty mladé stromy. Tady nahoře jsou ale starší stromy, protože tady se člověk se sekyrou moc nenaběhá. Nejde se sem dostat, je to moc do kopce. Když jsme nahoře, tak se stavíme na skále, odkud je krásný rozhled.

Pak scházíme prudce z kopce a přespáváme v údolí. Bývala tu jedna salaš, už je ale prázdná. Další den ráno před vesnicí Rovensko mi pípá mobil. Manželka nás už shání a že prý ohlásila na policii, co s námi je a že se neozýváme. Věděla, že ta cesta bude trvat dlouho, ale zmocnila se jí panika, protože Elsa je dcerou senátora. V Rumunsku se to hlídá, aby se jí něco nestalo. Tak volám, že jsme v pořádku. Odtud už je to k nám do Gerníku jen dvacet kilometrů. Do večera jsme doma.

Autor žije v Gerníku, jedné z českých vesnic rumunského Banátu.