Otázka z krize

Propichovat, či nepropichovat bubliny?

Toto téma se může zdát leckomu podle titulku lehčí či legrační (může evokovat bublifuk, šampaňské či balonky), jde ale o jedno z nejvážnějších témat, které dnes řeší ekonomové, centrální bankéři, regulátoři a mnozí další. V souvislosti s krizí a snahou poučit se z chyb se mluví o manažerských bonusech, změnách ve finančnictví, měření a testování rizik. Řeč je však také o tom, jak včas rozpoznat tzv. bubliny a jak se je naučit opatrně vypouštět či včas propichovat.

Přitom právě bubliny byly jednou z příčin krize na trhu s nemovitostmi a pak i akciového trhu. To je věc jedna. Věc druhá je, že podle mnohých se tvoří další bublina. Centrální banky (především americká) se tváří v tvář nejhorší krizi „za posledních sedmdesát let“ rozhodly tisknout ve velkém peníze, resp. nakupovat dluhopisy všeho druhu a kvality. Ukazuje se ovšem, že tyto peníze nesměřují příliš do soukromého sektoru v podobě úvěrů, zato plynou na akciový trh. A jako u všech bublin je tu otázka, zda je možné a užitečné ji propíchnout.

Vyšší a ještě vyšší
Bubliny (ekonomické, finanční, tržní, cenové apod.) tu byly od té doby, co je kapitalismus kapitalismem. Ve slovnících se dočteme o holandské tulipánové bublině z roku 1637, o železniční bublině roku 1840, o floridské nemovitostní bublině, která předcházela Velké depresi (1926), o asijské finanční bublině a krizi (1997), o bublině nové (internetové) ekonomiky v roce 2000, o surovinové a ropné bublině roku 2008 a řadě dalších. Kromě toho, že jsou tu bubliny s námi pořád, ne všechny se snadno rozpoznají. Často je tomu tak, že kromě temných věštců, kteří vidí bubliny všude, se řada bublin vůbec nepozná, dokud neprasknou. Jiné zase jako bubliny vypadají, ale pak se ukáže, že mylně.

Řada fundamentalistických technokratů se domnívá, že bubliny jsou vždy důsledkem chyb v měnové politice nebo toho, že v ekonomice se vyskytuje příliš peněz. Jiní říkají, že o množství peněz nejde, že podstatný je podíl úvěrů na transakcích. A další si myslí, že jde o jiné chyby, třeba o příliš uvolněnou regulaci ve vztahu ke spekulacím a špatné oceňování rizik.

Hloubavější povahy mezi vědci přisuzují vznik bublin spíše psychologicko-sociologickým faktorům. Na prvním místě stojí „teorie většího blázna“ (greater fool theory): optimističtí účastníci trhu kupují předražená aktiva s předpokladem, že je později prodají jiným spekulantům (větším bláznům) za ještě vyšší cenu. Bublina se může nafukovat pouze do té doby, kdy blázni nacházejí ještě větší blázny, kteří předražená aktiva nakoupí.
Pak je tu „efekt extrapolace“, tj. projektování historických dat do budoucnosti na stejném základě. Pokud ceny rostly v minulosti, budou růst stejným tempem i v budoucnosti. Aby dosáhly stejných zisků i v budoucnosti, investoři přeplácejí riskantní aktiva.

„Chováte se jako stádo,“ říkávaly nám učitelky. Investoři se ale skoro vždy chovají jako stádo. Mají tendenci nakupovat a prodávat ve směru tržního trendu. Protože i počítačové analýzy často kopírují tržní trendy, vzniká pak „sebenaplňující se proroctví“. Bankéři jsou odměňováni podle toho, jak se jejich výsledky podobají výsledkům ostatních, což znesnadňuje zaujmout konzervativní či protichůdný postoj.

A nakonec je tu morální hazard. Pokud někdo tuší, že zodpovědnost (náklady) jeho riskantního chování ponese někdo jiný (zpravidla daňový poplatník), chová se podle toho. Logicky tak přichází nezodpovědnost, tedy špatné a ledabylé oceňování rizika.

Dílčí zlepšení
Bubliny tu asi budou vždycky, jde ale o to, aby se neopakovala podobná katastrofa jako v uplynulých dvou letech. Takže jak s nimi naložit? Krásně se zde ilustruje, jak je důležitá kultura, v tomto případě institucionální či korporátní. Regulátoři i banky se musejí naučit pěstovat, ba přímo honorovat disentní či kritický názor. U bonusů pro manažery je nutné dosáhnout, aby byly více rozloženy v čase. Jde tedy o to, aby hodnota akcií byla dlouhodobě udržitelná.

Důležitá je koncepce tzv. narrow banking (úzkého bankovnictví). Přísně regulovaný svět bank (a chráněných vkladů) by měl být odříznut od světa neregulovaných institucí. Ty ať si dělají, co chtějí, ale za své.

Asi nebude od věci, když se do indexu spotřebitelských cen (podobně jako v Británii) budou započítávat ceny bydlení, nájmů, hypoték. Centrální banky tak budou moci lépe vypouštět či včas propichovat bubliny. Definice pravomocí centrálních bank bude muset být poněkud přehodnocena tak, aby byly povinny více si všímat akciových a realitních trhů.

Každopádně reálná budou jen dílčí zlepšení, protože když centrální banka šlápne na brzdu, utlumí vždy všechny sektory, i ty, ve kterých se žádná bublina nekonala. Na to prostě nejde ideálně a nějak celkově vyzrát. Možné jsou jen určité korekce. O ty korekce ale jde!